Blízký východ má nyní řadu "témat dne". Nové zvolený prezident Sisi v Egyptě, nově zformovaná palestinskoarabská vláda, volby hlavy státu v Izraeli.

Nová Hamdalláhova vláda Fatahu a Hamásu měla symptomatický problém už při svém slavnostním slibu. Konal se v Ramalláhu na Západním břehu a kdo si pozorně prohlédl společnou fotografii (viz níže), napočítal na ní i s prezidentem autonomie Abbásem 15 lidí. Tedy 14 členů kabinetu. Ten ale čítá i s premiérem 17 ministrů a jednoho generálního tajemníka v postavení ministra. Kde jsou ti zbývající? Pocházejí z Pásma Gazy a Izrael je jednoduše na Západní břeh nepustil.

Společné, leč neúplné foto nové Hamdalláhovy vlády včetně šéfa PA Abbáse (sedmý zleva), premiér devátý zleva

Je to vlastně první praktický krok v izraelské politice vůči novému kabinetu vycházející ze zásadního NE novému uskupení. Z důvodu více než srozumitelného. Jde de facto o vládu dvou subjektů, z nichž jeden se deklaruje jako exteroristický (ačkoli o tom máme každý právo myslet si své – řeč je o Fatahu) a druhý je otevřeně teroristický – Hamás.

Zde se dostáváme k oněm dvěma slůvkům v nadpisu tohoto článku. Jsou věci, které se v minulosti jevily jako nemyslitelné, ačkoli tak docela nemyslitelné nebyly. Například za druhé světové války. Separátní jednání dejme tomu západních spojenců s Hitlerem byla sice nemyslitelná, ale čistě teoreticky byla i myslitelná. Opakuji: čistě teoreticky. Je to pouze hypotetická a hodně extrémní úvaha, mající sloužit toliko pro ilustraci. Tedy: i kdybychom připustili, že by se Roosevelt a Churchill na jedné a Hitler na druhé straně dohodli na jednostranné kapitulaci Německa (což je samo o sobě nesmysl), musíme jedním dechem dodat, že ačkoli je to teoreticky myslitelné, současně to bylo nepřijatelné. Proto k tomu nikdy nedošlo a dojít nemohlo.

Posuňme se na časové ose do 70. a 80. let minulého století. V té době bylo také nemyslitelné, aby Izrael jednal s arciteroristou Arafatem a jeho teroristickou PLO. Izraelský zákon dokonce něco takového zakazoval a trestal (což osobně považuji za poněkud problematické). Z nemyslitelného se stalo myslitelné v 90. letech, kdy došlo v uvažování Arafata a PLO k zásadní změně (uznání práva Izraele na existenci, zřeknutí se terorismu), v důsledku čehož tehdejší izraelská vláda uznala PLO jako reprezentanta palestinského lidu.

Bylo to ale zároveň přijatelné? Jak pro koho: pro spoustu lidí tehdy ano, pro mě a jednotlivce podobně smýšlející nikoli. Důvody by byly na samostatný článek.

Dnes stojíme před podobným dilematem v případě vlády národní jednoty (kdo chce, může si k tomuto sousloví dosadit uvozovky), jinak řečeno k vládě Fatah-Hamás. Je myslitelné, aby s ní Izrael jednal? Čistě teoreticky ano. Koneckonců USA říkají (ústy mluvčí State departmentu Joe Psakiové), že Washington bude spolupracovat s novou vládou tak dlouho, dokud ta bude ctít principy stanovené (blízkovýchodním) Kvartetem:

- uznání Izraele
- odmítnutí teroru
- dodržování dříve podpsaných dohod

Dalo by se tedy říci, že Izrael by se mohl chovat podobně. Čistě teoreticky je myslitelné, že by se jiná (extrémně levicová) vláda než Netanjahuova do podobné pasti vlákat nechala – tedy že by s Hamdalláhovým kabinetem udržovala kontakty v rámci mírového procesu.

Ačkoli to je teoreticky myslitelné, v praxi je to z principu nepřijatelné. Tento kabinet je sice tvořen technokraty, ti ale zastupují dvě politické síly v Autonomii: vedle Fatahu také Hamás. Teroristickou organizaci, které odmítá uznat právo Izraele na existenci, přičemž zformování Hamdalláhovy vlády na tom nic nemění, jak opakovaně prohlásily špičky Hamásu.

Závěrem této části: není až tak podstatné, co je a co není myslitelné či nemyslitelné, ale co je přijatelné či nepřijatelné.

Separátní jednání s Hitlerem bylo nepřijatelné, jednání Izraele s "poloteroristickou" vládou Palestinskoarabské autonomie je taktéž nepřijatelné.

Nové vládě se věnoval také blízkovýchodní expert Literárních novin Jiří Kalát na jejich webu v článku "Hamás se konečně dohodl s Fatahem na vládě" (4/6). Napsal:

I v českých luzích a hájích je mnoho protipalestinských argumentů založených na událostech druhé intifády, tedy víc než deset let starých, a hodně se podobají tomu, které nyní pronesl Benjamin Netanjahu: "Abu Mazen (Abbás – pozn. L.S.) se spojil s Hamásem, který je zodpovědný za zavraždění více než tisíce nevinných Izraelců a který vystřelil tisíce raket na izraelská města." To je důvod (nikoli jediný – pozn. L.S.), proč nechce izraelský premiér jednat s novou palestinskou samosprávou. Jenže, podle stejné logiky, proč by Palestinci (a vlastně kdokoliv jiný) měl chtít jednat s režimem, který je zodpovědný za zavraždění několika tisíc nevinných Palestinců a který vystřelil tisíce raket na palestinská města.

Dovolím si podotknout. Podle stejné logiky bychom se měli se znechucením odvrátit od režimů ve Washingtonu a Londýně, které za druhé světové války byly zodpovědné za zavraždění tisíců nevinných Němců a které shodily tísíce bomb na německá města.

A dovolím si zeptat se: Kolik raket by vystřelilo letecko IDF na Pásmo Gazy, kdyby z jeho území nebyly odpalovány rakety a v Pásmu neexistovaly teroristické organizace? Kolik bomb by spadlo ze spojeneckých letadel na Drážďany a jinam, kdyby Hitlerovo Německo nerozpoutalo světovou válku?

Což takhle naučit se rozlišovat mezi příčinou a následkem? Přesně tuto schopnost Jíří Kalát a spol. zoufale postrádají. A Izraeli nasazují psí hlavu.

Stejskal.estranky.cz