V neděli se splnil současnému, a dodejme že obecně hodně populárnímu papeži velký sen. Během nedávné návštěvy Svaté země pozval do Vatikánu prezidenta Izraele Šimona Perese a předsedu Palestinskoarabské národní autonomie Mahmúda Abbáse k modlitebnímu setkání.

Jako věřící člověk vnímám každé modlitební shromáždění s úctou, respektem a pokorou. Současně ale musím přiznat, že takováto "ekumenická" setkání s muslimy, byť s těmi "hodnými", mají v sobě skryto (třikrát pardon) "čertovo kopýtko".

Když jsem slyšel ve Vatikánských zahradách modlitbu muslimského duchovního, vzpomněl jsem si na stále nevyřešený a do do nebe volající případ Meriam Išagové (jistěže nikoli jediný v muslimském světě). Tato nevinná mladá žena, matka dvou dětí, byla v Súdánu odsouzena k bičování a za dva roky (až odkojí své novorozeně) k oběšení za údajnou konverzi ke křesťanství. Její tragický příběh jsem na blogu Nové Pohledy a postřehy několikrát popsal, nebudu tedy opakovat známé skutečnosti.

Jen připomenu: Meriam byla odsouzena k barbarskému trestu a de facto k vraždě lidmi, kteří vyznávají stejného Alláha jako onen duchovní, který ho v centru jedné z křesťanských církví prosil za mír ve Svaté zemi. Hlásí se ke stejnému Prorokovi, ke stejnému náboženství a v zásadě i ke stejnému právnímu systému, který známe pod názvem šaría. Jistěže šaríu nelze ztotožnit pouze se snahou zavraždit Meriam, jde o mnohem širší právní systém, nicméně snaha dopustit se na ní zločinu je jeho nedílnou součástí. Alláh, Mohamed, šaría – to vše je organicky propojeno v náboženství zvaném islám.

Můžeme namítnou – i v křesťanských církvích docházelo ve jménu Ježíše ke zrůdnostem, a taktéž v judaismu v časech Starého zákona docházelo k věcem, které jsou dnes nepředstavitelné a nepřijatelné. Ano – v křesťanství se to dělo v rozporu s učením Ježíše a apoštolů prvotní církve (stačí přečíst si Nový zákon a porovnat s církevními dějinami), to za prvé, a za druhé, na dnešní dobu drastické tresty uložené Mojžíšovým zákonem na Sinaji judaismus už dlouhá staletí (ba po tisíciletí) neuplatňuje. A v tom je ten rozdíl. Kdyby se islám jako takový oficiálně zřekl všech nehumánních prvků, které jeho náboženství obsahuje, mohl by být pro judaismus a křesťanství korektním partnerem pro vzájemný dialog.

Zeptám se otevřeněji než kdykoli dříve (a je to jen ilustrace). Můžeme uzavřít jakoukoli formu lidského partnerství s kanibaly, kteří kanibalismus praktikují a odmítají se ho vzdát? Kdo chce porozumět, ten tomuto odstavci porozumí.

Z těchto a ještě dalších, teologických důvodů, které ovšem ve společnosti drtivě ateistické nemá smysl rozvádět (Desatero: Nebudeš míti bohů jiných přede mnou) pohlížím na nedělní (8/6) modlitby za mír s jistými rozpaky.

Věc má ale také politickou dimenzi.

Setkání bylo nutné časově naplánovat tak, aby se ho mohl zúčastnit izraelský prezident Peres. Tedy co nejdříve. V Izraeli se v úterý 10/6 konají volby hlavy státu (volen je parlamentem) a funkční období Perese končí v polovině července. Datum vatikánského setkání bylo stanoveno na neděli, přičemž dle některých zpráv bylo nutné určit něco jako "neutrální" den v týdnu – v tom smyslu, aby to nebyl pátek (sváteční den pro muslimy) a sobota (sváteční den pro Židy). To uvádím spíše pro zajímavost.

Naopak nikoli pouze pro zajímavost musím připomenout, že vatikánská modlitební akce měla s ohledem na vnitropolitický vývoj v Palestinskoarabské autonomii nanejvýš nešťastné načasování. Prezident Peres byl "nucen" objímat se s předsedou Abbásem (dlužno dodat, že šlo o objetí zdvořilostní v rámci přivítání, jak ilustrují přiložené obrázky) v době, kdy se Abbásův Fatah smířil s teroristickou organizací Hamas, vytvořil s ní společnou vládu a tím totálně zmrazil mírový proces. Představa, že Izrael bude jednat s reprezentací, jejíž součástí je politická síla, která usiluje o jeho likvidaci, snad ani není hodna komentáře.

Západ, papež a svým způsobem i Peres, snad k úcty k římskokatolickému pontifikovi, se snaží tuto dimenzi celé záležitosti nevidět, nicméně ona tímto přezíráním ze světa nezmizí. Abbás by víc než posezením ve Vatikánských zahradách pro mír udělal, kdyby se nedal do politického holportu s teroristy. Jak se ale ukázalo, košile je bližší než kabát.

Netvrdím, že Abbás má infekci, aby se s ním nemohl kdokoli obejmout. Pro jakéhokoli izraelského představitele, s výjimkou extrémní levice, je to ale po usmíření Fatah-Hamas politicky více než nevhodné (asi jako kdyby se po připojení Krymu k RF vřele objímal Obama s Putinem). Pro Perese by bylo bývalo v závěru jeho prezidentsví lepší, kdyby to nemusel udělat. (Ale co by člověk nepodstoupil, aby zachránil mír, že?)

Už proto, že Šimon Peres je jako nestor izraelské politik a žijící otec-zakladatel hoden nejvyšší úcty, byť se všemi jeho kroky nemusíme nutně souhlasit. Uznání si zaslouží také za to, že vrátil respekt a majestát nejvyšší funkci ve Státu Izrael.

Aby byly modlitby za mír ve svaté zemi vyslyšeny, to si přejí jistě všichni. Základní otázka však zní, jakou má mít blízkovýchodní mír podobu. Ať tak či onak, Stvořitel to zařídil tak, abychom si my lidé spravovali své věci na této planetě do velké míry sami. Je v tom zakódována obrovská míra svobody a nemenší míra odpovědnosti. A v tom je právě ta potíž.

*********

Vatikán, 8. června 2014: Přivítání Perese s Abbásem