Konali jsme podle nejlepších tradic historiografie: osvětlujeme události z různých zorných úhlů, vždyť neexistuje žádná všeobsáhlá historická pravda - říká Rachel Zamirová, telavivská učitelka historie. Zamirová spolu s Danem Bar-Onem z izraelské Univerzity Bena Guriona a se Sami Adwanem z palestinské Betlémské univerzity přišla s myšlenkou „Studijních listů o souběžných izraelsko-palestinských dějinách“ a také ji spolu s nimi uskutečnila. Nápad podpořil a částečně též financoval Institut pro mírový výzkum na Středním východě (Prime).

Iniciátoři jsou si od počátku vědomi, že nebudou s to vytvořit společnou učebnici dějepisu založenou na vzájemné shodě - „národní fabule“ je příliš zakořeněna, už od předškolního věku, v izraelských, stejně jako v palestinských dětech. Proto zvolili souběžnou výuku dějin: každá stránka „listů“ je rozdělena na tři části. Na pravé straně obeznamuje s izraelskou verzí, na levé straně s palestinskou a na prázdném místě ponechaném uprostřed stránky může student vyjádřit svůj vlastní názor o události.

„Nechtěli jsme vytvořit vzájemně přijatou fabuli, nýbrž představit názor druhého národa, aby ho studenti poznali a pochopili, i když ho nepřijmou za svůj,“ vysvětluje profesor Bar-On. Izraelci například kladou počátek sionistického hnutí do 19. století - zatímco podle palestinské verze už v roce 1799 prý Napoleon plánoval vytvořit v Palestině židovský stát „a to byl první plán spolupráce mezi kolonialisty a Židy“. Izraelci mluví o roku 1948 jako o „válce za nezávislost“, Palestinci jako o „nakbě“, čili národní tragédii. A tak to šlo dále s definicí válek v letech 1956, 1967, 1973 a 1982 až po intifádu (palestinský lidový odpor). Společnou zásadou izraelských i palestinských účastníků projektu bylo, že ani jedna strana nemá právo vetovat fabuli druhé strany - lze s ní pouze polemizovat a případně přesvědčit druhou stranu, aby upravila své stanovisko nebo styl svého výkladu.

Nesnadná spolupráce

Každou kapitolu psali Izraelci a Palestinci zpočátku samostatně, pak byl text prodiskutován za účasti obou stran. Izraelci například dosáhli, aby v palestinské verzi namísto „osad, vzniklých v severní Palestině“ psali o „severoizraelských populačních střediscích“, i když dodali, že to jsou „osady, vzniklé po roce 1948 na ruinách palestinských vesnic“. Avšak definici Tel Avivu a Haify jako „sionistických osad“ pak Palestinci vůbec pominuli.

Spolupráce - a vůbec, uskutečnění projektu - nebyl lehký úkol, dokonce ani z hlediska materiálních podmínek. Palestinští účastníci se kvůli kontrolním bodům a zátarasům dostávali do izraelských měst často s obtížemi; z Izraelců se mnozí kvůli teroristickým útokům obávali přijet na palestinské území. Nakonec většinu zasedání uspořádali ve východním Jeruzalémě. Práce trvala přes tři roky a každé léto účastníci projektu společně odjeli do zahraničí (tyto „výlety“ financovalo americké ministerstvo zahraničí, později se přidala Evropská unie, Fordova nadace a jiní donátoři).

První „Studijní list“ byl uveřejněn v roce 2002. Šest izraelských a šest palestinských učitelů dějepisu začalo „listy“ na svých hodinách používat většinou ve vyšších třídách středních škol. Neobešlo se to bez potíží. V prvních exemplářích například byla každá fabule označena malou izraelskou, resp. palestinskou vlajkou. Někteří palestinští žáci však odmítli používat tento materiál. „Nemohu se učit z listů, na kterých vidím stejnou vlajku, s jakou se potkávám při kontrolních bodech u zátarasů,“ tvrdili.

„Vůbec není jednoduché učit izraelskou historii v palestinském uprchlickém táboře,“ říká palestinský učitel. „Člověk musí projevit hodně porozumění a citlivosti.“ Vypravoval, že jeho žáci se zpočátku vůbec nechtěli učit izraelské dějiny a projevili pro to ochotu, pouze když se dozvěděli, že je to oboustranné, že v izraelských školách vyučují palestinské dějiny. To se jim do té doby zdálo být nepředstavitelné. „Navrhuji svým žákům, aby přemýšleli o izraelské historii, dívali se na události také z izraelského úhlu, aniž by se vzdali vlastní identity.“

Iniciátoři akce se od počátku dohodli, že pro ni nebudou žádat povolení ani od izraelského, ani od palestinského ministerstva školství. Vedení izraelského ministerstva se o projektu dozvědělo až v roce 2004, víceméně náhodou, ze zprávy v novinách - a ihned začalo konat. Pohrozilo disciplinárním řízením každému, kdo se odváží „Studijní listy“ jakýmkoli způsobem použít. Ani palestinské ministerstvo školství neprojevilo pro věc větší sympatii a porozumění. Učitelé však přes zákaz používali „Studijní listy“ když ne na hodinách dějepisu, tak na hodinách občanské výchovy třídních profesorů.

V minulém roce už po čtrnácti učitelích na obou stranách učilo z „listů“ několik tisíc izraelských a palestinských studentů. Na konci školního roku dostali žáci k vyplnění dotazník. Mezi Izraelci se skoro všichni pozitivně vyjádřili o tom, že byli obeznámeni s palestinskou fabulí. Někteří šli ještě dál. Projevili názor, že palestinská fabule „má svou logiku“. „Kdybych byl jedním z nich, přál bych si to samé co oni,“ napsal jeden izraelský student. Jeho spolužák poznamenal: „Následkem čtení Studijních listů nyní lépe rozumím Palestincům. Myslel jsem, že jenom my jsme v právu, teď jsem však pochopil, za co bojují oni.“

Rachel Zamirová takto shrnuje výsledky svého úsilí: „Zaseli jsme zrníčko do našich žáků a ono v nich podle jejich vůle a schopností vyroste a vytvoří větší duševní ochotu ke smíření. Je to málo?“

LN, 23.4.2007

Tel Aviv