V zemi nepadlo přes 3 500, ale 7 500 ozbrojenců NATO

Oficiální vládci v USA a ve státech NATO si dělají z občanů legraci, když tvrdí, že v Afghánistánu uhynulo vlivem ohnivého povětří přes 3 500 ozbrojenců USA a jejich kamarádů z NATO.

O nepoctivém počítání spojeneckých mrtvol v Afghánistánu svědčí studie, která se vyrojila začátkem listopadu na americkém atlantském pobřeží na Brownově univerzitě, resp. na její „Watson Institute“.

Patnáctistránková analýza (Human Cost of the Post-9/11 Wars: Lethality and the Need for Transparency, November 2018) ukazuje, že vojenské ztráty v Afghánistánu i v Iráku jsou daleko vyšší, než je oficiálně uváděno.

Mrtvoly ze šedé zóny

Jde o statisticky zdůvodnitelný podvod. Americké orgány troubí do světa jenom počet oficiálních vojenských mrtvol.

Ve vojenské šedé zóně jsou ale také kontraktoři. Jsou to vojáci-nevojáci. Mají sice na hlavě přilby, na břichu neprůstřelné vesty a v ruce útočné pušky, kulomety a jiné bouchačky vhodného užití, mají za úkol také pomáhat a chránit jako vojáci, ale jsou to oficiálně civilové. Ve válečných statistikách tedy nefigurují ani jako živí, ani jako mrtví.

Podle studie přímá úmrtí v důsledku bojů v Afghánistánu za období říjen 2001 - říjen 2018 představuje 2 401 vojáků a 6 civilistů placených z ministerstva obrany USA, mrtvých vojáků ze států kamarádících s USA bylo 1 141. Znamená to, že ztráty jsou ve skutečnosti daleko vyšší, než kolik je oficiálně uváděno.

To ukazuje skutečný rozměr marné afghánské války NATO proti islamistům.

Svědectví kontraktora

V knize „Bombardovat nemocnice je normální“, která je od loňských Vánoc u knihkupců, jsem psal také o fenoménu kontraktorů. Z kapitoly „2.1. Poučení z krizového vývoje v Afghánistánu“ si dovolím odcitovat na dokreslení studie z „Watson Institute“.

„…Kritizovat americkou armádu po řadě let (neboť po bitvě je každým generálem) není složité. Katalog chyb je již známý. Ale v roce 2001 všechny výhody při americkém zásahu v Afghánistánu byly na americké straně. Jenže naprostá vojenská převaha nebyla podpořena potřebnou znalostí prostředí a vztahů mezi lidmi, podobně jako v Iráku…

Chybný úsudek lze s odstupem více než 15 let od zahájení operace v Afghánistánu v roce 2001 nazvat třeba „strategickou neschopností“. Ta hned na začátku afghánské války na podzim 2001 dovolila tálibáncům stáhnout se s minimálními následky. Usáma bin Ládin s dalšími veliteli Al-Káidy přežil a pohyboval se afghánským skalním komplexem Tora Bora, aby nakonec zmizel v pákistánském pohraničí.

Jeden z amerických starých matadorů speciálních operací tehdejší novou generaci operativců a kontraktorů placených za zvláštní operace viděl jako lépe vycvičenou“ „…a obecně zastiňují hochy ze staré školy. Nicméně jejich rozhodování v zásadních situacích se stalo nezáživné. Komunikace je prostě příliš dobrá a veškerá rozhodnutí jsou činěna řetězem rozkazů.

Za mých časů, kdy jsme neměli všechny ty radiostanice a špičková komunikační zařízení, lidé ostřílení v poli se rozhodovali beze strachu z hněvu vrchnosti. Ale v současnosti přicházejí rozkazy přímo od této vrchnosti, vzdálené několik set kilometrů od bojové zóny.“ (Robert Young Pelton, Oprávnění zabíjet, MF 2008, str. 54)

S odstupem času afghánský příběh začíná mít až komický nádech.

„Generál Lódín, paštunský velitel, který pracoval s CIA v 80. letech při bojích se Sovětskou armádou, se vyjádřil jasně: ,Jsem tady pro peníze…‘“ (Robert Young Pelton, str. 53). K tomu Pelton uvádí, že „…CIA věřila, že rozdáním 70 milionů dolarů v hotovosti vyhraje počáteční fázi války v Afghánistánu, a brala to jako výměnný obchod, i kdyby koupená věrnost nevedla k smrti či zajetí bin Ládina…“ (Robert Young Pelton, str. 53)

Američané neměli spojence, ale stýkali se s lidmi, kteří většinou pracovali podle potřeby pro obě strany. „Tato obojakost a charakter afghánských zástupců umožnily mnoha arabským, palestinským a uzbeckým džihádistům, aby se vypařili a postarali se o to, že bin Ládin nebyl dopaden.“ (Robert Young Pelton, str. 53)…“

Pouční z krizového vývoje

Americká akce v Afghánistánu na konci roku 2001 a v roce 2002 měla význam. Odstavení hnusně ultrakonzervativního Talibánu od moci a zlikvidování základem Al-Kaidy mělo reálný smysl.

Američané ale nebyli schopni pochopit tamní, pro zápaďáky „primitivní“, způsob nazírání na svět. Snažili se něco změnit, ale stačilo Afghánce podpořit, aby tam šel jejich „primitivní“ život normálně dál, ale bez krutě konzervativního talibánského vlivu. Zároveň bylo nutné potichu s Talibánci na diplomatické úrovni jednat a dohodnout pravidla hry bez ultrakonzervativního násilí. Ale k tomu nedošlo.

Protože to američtí političtí negramoti v čele administrativy USA neuměli a neumí, ztratili Američané i to málo, co v roce 2002 dokázali pozitivně vykonat. A to bude platit i pozítří, a bude ještě hůře.