Vo posledním vizitu Bohemky sem si vod barmana koupil Americký listy. Enaunsovali v nich krajanům za louží, že prej volby do českýho parlamentu sou přede dveřma a že kdo chce v džůnu vodvolit, musí se zaregistrovat na Čekonzulejtu ve stanovenej víkend. Řek sem si, že splnim svou vobčanskou povinnost a využiju svý nezadatelný právo vstoupit do politiky a dám někomu svůj vojs, podporu, důvěru a šanci zbohatnout. No fajn tedy.

Ten stanovenej víkend nastal dřív, než sem mentálně zmáknul, že na sebe beru zodpovědnost za budoucnost Čech, Slezska a Moravy, ale pak mi cvaklo, že právo volit maj i retardovaný a trochu sem se sklidnil. Akorát mě na tý chystaný akci drajvovalo krejzy, že se vod krajanů ze zámoří chtělo, aby dali vojs papalášům z Jihočeskýho kraje. Já sem přece starej Žižkovák, a co lidi z čérče? Stryk T. je Moravák, Milan je Starobrňák, Sedláčkovic gerls ze Slovácka a ty mladý zlatokopové kolem fádrona sou Valaši... Jak můžeme vstoupit do politiky zvolením papalášů, kerý nekojila rodná hrouda domácího kraje? To mi teda vážně nešlo do boule. Gavermentu v Praze uniklo, jaký dilema krajani za louží budou muset řešit. Ale prej to Bublan takhle vylosoval a los je náhoda a není koho vinit. No fajn tedy.

Nased sem do sabveje a vydal se na Ístmenheten. Rejnilo a trejny kvůli výluce jezdily po všech možnejch trecích. Přelejzal sem pětkrát z trejnu do trejnu jak bíbopovej vandrák na cestě do Kalifornie a na Čekonzulejt dorazil hoďku po lanči. Chyt sem za hendl ... a bylo lokd. Votehel iz dzis? Vždyť přece vyzvali krajany k registraci! Prvního apríla už dávno bylo a vo vykiknutí českejch diplomatů ze Států sem nikde nic nečet ... Kouknul sem skrz glázovaný dóry k recepci. Za tejblem seděla postarší vůmena, házela na mě smajlíky a ani se nehla. Nevěděl sem nejdřív, jestli není vosková, ale když mrkla vokem a frkla, adrenalyn vyskočil a já zmáčknul ringbel.

Z dórfounu se vozval vojs nějaký gerl a já jí zasvětil do svýho problému. Poučila mě vodborně, že prej mám vzít za hendl a zmáčknout směrem dolů. Aha, tak tady mě berou za retardovanýho ještě dřív, než mě uviděli. Ale stejně sem se nevzdal. Řek sem tomu dórvojsu, že se voto už pět minut stejným způsobem pokoušim, ale jestli si přeje, abych dóry vykiknul z hinčů, že to ještě na závěr testovacích pokusů rád udělám. A vona že prej né, že mi skočí votevřít.

Za chvilku přišla majitelka vojsu, priťoučká gerl se slovansky modelovanym fejsem, prošla kolem voskový figuríny, sešla po stérech, vzala za hendl ... a dóry byly lokd. Chvíli s nima šejkovala a když je slovansky maskulinním trhem votevřela, řekla, že prej je sory, že to nechápe a kdesi cosi. Uklidnil sem jí, že je to olrajt a stoup u ní ve vážnosti, protože sem se nenasral a neseřval ji jak je v Čechách národním zvykem. Inu, krajani se za louží kultivujou ...

Vystoupili sme po stérech k tejblu voskový figuríny, kerá byla šůr, že blbec sem já a ne zalokovaný dóry, a já vodevzdal redžistrejšnform, pásport a identytykárd. Gerl nad tím chvíli dumala a pak mi sdělila, že mě zaregistrovat nemůže. Vejral sem na ní jak smagler uranu z Džamajky na vlajky éú a chtěl vědět proč. „Chybí Vám dokument s adresou, na které v USA bydlíte,“ sdělila mi ofisvojsem a hodila po mě sondážní glemz, jestli nesu stopy dvelování na Penstejšnu mezi igelitkama. Zeptal sem se chabě v čengliš, co že by to jako mělo bejt. „Může to být výpis z Vašeho bankovního účtu, řidičský průkaz nebo účtenka za telefon,“ vysvětlila mi gerl spisovnou češtinou. Saundovala mi po létech dvelování v Ňjůjorku cize jak pikčrs mojeho fejsu focený před pár lety před pomníkem revolucionářky na Basilejskym náměstí na Žižkově. Vosková figurína se probudila k životu, frkla a nasládlym vojsem řekla, „Poťivejte se do fašeho, fašeho ... begu, jestli sebou nemate benkstejtment nebo founbil. Sem si jista, še it mast tam bejt.“ Čeknul sem tedy svůj beg ještě jednou ... a nebylo.

Můj sobotní trip na Ístmenhetenu nebyl ouplnej vejstoftajm. Ta priťoučká gerl z Čekonzulejtu si aspoň vofotila co sem dones a řekla, že prej tam příště už vosobně nemusim a že mám ten benkstejtment poslat běžnym mejlem. „Takže se zas metnem v džůnu,“ řek sem jí při lívingu, hodil po ní smajl a hedoval aut. „Ano. Volby do českého parlamentu jsou v červnu. Potkáme se za šest týdnů,“ slyšel sem jí brblat na stérech. „Volby se flížej ...,“ frkla za mnou taky vosková figurína jak kostlivec bez pysku. Rozloučili sme se jako krajani, vzdálený vod sebe jak čeština a čengliš, kerejm navzdory všem jazykovejm diferencím furt ještě šlo vo tu samou věc: vo vobčanskou povinnost ve volbách papalášů do parlamentu a budoucnost českýho národa.

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu