Včera k večíru mi kólnul Chosé, jestli prej sem frý, páč by mě chtěl pozvat na sapr do jednoho fakt fensy pabu. Řek sem mu, že by to šlo, ale že mám sežehlý záda a fejs, protože mi z nich předevčírem vodstartoval raketoplán Diskavery. Při tolkování se mi šejkovaly lipsy a fejs se kroutil do tvaru doláče. Von na to, že mu to neva, že prej si ho s Brůsem Vilisem lidi už taky dávno nepletou a že prej aspoň budem kompatibilní duo.

No fakt se mi nechtělo vláčet se basem přes Kačák až na Pavlase, ale protože sem Chosého už rok neviděl, zmátožil sem se nakonec do pohotovostní polohy. A kromě toho, každej bojař ví, že frendšip je jako čery z Japonska v čeryesplanáde v brůklynský botanikgárden: stojí když se hnojí.

Voznámil sem to mami, šoupnul do begu fajnovou knížku a hedoval aut na bástop. Na Pavlas je to fakt docela štreka, vod mamina hauzu dobrá hoďka. V tom hicu nikdo neriskoval, všichni vočili tývý vo upálení Husa a bas byl ouplně empty. Slunce slídilo po voběti, kerý by do skínu vypálilo raka a mě si vyhlídlo jako vhodnýho, předpečenýho kandidáta. „Demit. Stojí mi to zato?“ mrmlal sem si do zkroucenejch lipsů a ani se nevodvažoval hodit si beg přes rameno. „Chosé zas bude jen tolkovat a tolkovat vo svejch trablech s gérls, a zas bude nevochotnej krosnout šejd svýho ega, aby zhíroval, co si vlastně vo tom všem myslím“. Bladyhel.

Chosé je fádron. Met sem ho před deseti lety v kavárně nad jeho parišhauzem a trochu s ním početoval. Měli sme voba toho samýho doktorfádra a dá se říct, že sme vod stejnýho fochu. Už tenkrát mi cvaklo, že Chosé má lehkou schízu, a von mi to časem sám potvrdil. Přiznal, že prej je krapet sik. Ale kdo neni, nyt? Brejn mu ale maká olrajt a když nemá depku, je s nim fakt dobrá prča. Dokonce i vajfku kdysi kečnul za hárt. A to je co říct!

Sjel sem z Pavlase na smluvenej flek a hodil sondážní glemz na benč před parišhauzem. Eh? To snad ... Benč byla naloudovaná rysajklingovym konťákem v bílym širtu s koulí na demolici pivovarskejch komínů, ze který to čadilo. Smouk cigára kolem toho záhadnýho vobjektu zahustil vokolí ve vobjemu několika kubíků jako na koncertě Roulingstouns. Najednou se ten vobjekt můvnul, liftla se z něj hendka a mávla na mě. Konťák se dal na pochod. Byl to Chosé.

Demoliční koule se při pochodu přes tramvajový treky sesunula z šauldrů na bresty, a já si až teď všimnul, že Chosé ma na írech přilepený hedfouny a že se děsně podobá lunochodu navigovanýmu na cíl ze skrytýho kontrolcentra. Ten lunochod dostal povel vodhodit tu děsně čadivou cigaretu. A stalo se.

„Čau. Jak se máš?“ řek Chosé tak nějak dost mechanicky, a jeho vojs byl kůl jak přimrzlá sůl. „Ale jo. Až na ten lajf je to furt ještě oukej“, řek sem mu a nechal se vést k tejblu pabu. Rozhlíd sem se kolem ... a vejteminit! Vždyť tady sme se, já a vajfka, s Chosém před pár lety taky metli. Ten pab fakt nebyl žádná náhoda. Za chvíli mi došlo, že Chosé je tu nejen štamgast, ale i uznávaná klasa. Přišla vejtriska a zašvitořila „Copak si dnes dáte, pane profesore?“ Nato Chosé nádherně zahrál superčíslo velkýho bose a řek, ať prej nám sama doporučí to nejlepší, co mají v kičně. Vejtriska zapla magneťák v hubě a ten dvě minuty přehrával celý menu, a pak i v němčině. Byla by asi pokračovala, kdybych se nezeptal „A naložený hermelín máte také?“ Prej by byl. „Tak sem s ním. A pivenko, prosím,“ řek sem jejímu protáhlýmu fejsu. Reputaci zachránil Chosé ale ten jeho glemz se mi vůbec nelíbil. Dal si dablporci bífstejku s dablporcí pomfritů.

Pak donesli krásně kůlovou plzničku a my mohli začít četovat. „Jak je v Jůes? Dobrý?“ začal Chosé. „Ale jo. Až na Buše, hurikán Katrína a krysu v naší litlgárden je to v Ňůjorku fakt super," vodpověděl sem mu, a bylo to úplně to poslední, co vode mě ten večer zhíroval. Pak už jen tolkoval a tolkoval a stopnul jen když vodkráčel s hedfounama na írech na dvě minuty na vécrům.

Tak sem se dozvěděl, že má v pácu ňákou fakt super číču (pozor, to von měl vždycky), a že když se vílsy zasunou do těch správnejch cánů, na tuty se vožení. No, jak sem to jeho lavstóry tak híroval, moc šancí sem mu nedával. Ale držel sem hubu. Je to přece frend.

Tajm ranoval jak povolební depka a to naše četování brejknul až futbál. Frantíci ten večer hráli s Itlíkama vo postup do finále. Rozloučili sme se s tím, že se za rok zase metnem a každej z nás hedoval domů co to dalo. Cestou na Kačák sem si ty Chosého zasněný spíče ještě jednou přehrál. A musel sem uznat, že ten bojař je fakt frajer ... Nežijeme přece ze stejků, hermošů a plzniček. To co nás udržuje hepy v tomhle bladylajfu jsou přece naše drýmy. Drajvujou nás furt dopředu a každodennost čejndžujou na mirákl, úžasnej hepening, hieros gamos nebes a země, teplej stisk s dlaněma univerza ...

Kdysi ňákej koumák řek, že medmeni sou blízko pravdy. Tak se mi zdá, že by to nemusel bejt žádnej kec ...

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu