Z toho tripu z Brůklynu na rodnej Žižkov sem byl hepy jak zbloudilec ve stepi. Vajfka se totiž rozhodla, že ten můj futbáldrajf bude sabotovat nezájmem vo mou vosobnost, a fakt se jí to dařilo až do chvíle, kdy sem na tejbl vyložil všechny karty. Řek sem jí, že chci vidět mamu, metnout pár frendů a zaskočit na vizit k dentistovi. Počítat vajfka umí, takže sem propotil jen jedno tý-širt při vysvětlování, že za dvanáct baksů, kerý si dentistka Daniela na Husitský načárdžuje, by mě její ňůjorskej kolega nepozdravil ani na stérech před jeho ordinací.

V den flajtu sem už vod svingování bérďátek na sjutkejzu dánsoval vlasteneckej valčík a fakt litoval, že mě nevychovávala Růžičková. Halda knížek, dárky pro mamu a ségru, prádlo na šest tejdnů … a k tomu ještě foťák, noutbuk, stojan a dvoje šůsy. Demit. Velbloud by snáz prolez uchem jehly než by se ti čekatelé na plac v útrobách sjutkejzu dostaly dovnitř. Dilema vyřešila vajfka. Že prej si mám ještě vzít hendbeg, s kerym mi helpne sabvejí až na Džejefkej. A helpla. Ale jen s tim hendbegem. Táhnul sem ten hevy sjutkejz za sebou jak půlroční bejby stotunovej skrejpr. Než sme se připlazili na érport, měl sem hendku vytáhlou až ke kotníku. No dobrá, tak ke kotníku ne, ale ke koleni to bylo natuty.

Co fakt nemusim, je loučení s vajfkou na érportu. Zase mi tak jako vždycky promočila tý-širt na levym rameni, a zase mě zaúkolovala, abych jí dával kól vobden, ímejloval a vostemploval pikčr jejího fejsu do tý šedý hmoty co nosim v hedce. Ofkórz, bejby, ujišťoval sem jí. No byly to fakt nervy …

Zbavil sem se vobou sjutkejzů na ček-inu a hedoval ke gejtům skrz ty monitorovaný dóry, kerý zjišťovaly, jestli si na Žižkov nevezu kilo heroinu v žaludku balenýho do prezervativů, antrax ve falešnejch blombách a rozloženýho kalašnikova zapuštěnýho do kostní dřeně. Když nic nevobjevily, gárdmeni mávli znuděně paží a nechali mě mýmu vosudu.

V tu chvíli mě zajímalo jen jedno: kde je tu djůty-frý šop. Pár minut sem se porozhlížel kolem … a nic. Zpocený těla pasažérů mě rolovaly jak váleček nudle směrem ke gejtům. Vadilo mi to do chvíle než mi cvaklo, že to sou Ruksáci. Tak to je olrajt. Ti tam natuty hedujou pro vodku. A fakt hedovali. V šopu jich už bylo jak fiší v Nijagáře na jaře. Skupovali Gorbačofku v hektolitrech. Jedi tyhle lidi ještě něco jinýho? Ale co, někdo si prodlužuje život makrobiotickou kičnou, jinej se dezinfikuje lihem už vod základky. Koupil sem dva kartóny Marlrborek pro pár svejch frendů a hedoval tam vocuď aut.

U gejtu A5 mě na chvíli zmát známej fejs. Rozběh sem se k němu … ale vejteminit. Tenhle bojař přece není žádnej frend, no jasně, Martin Palouš, velvyslanec v Jůen. V půlce cesty k němu mi pomalu docházelo, že se zase neznáme natolik, abych ho poplácal po rameni a zeptal se ho na zdraví. A tak sem se nenápadně můvnul ze směru k němu ke gigaskrýnu přilehlýho baru, kde právě vysílali lajfmač z čempionšipu ve futbálu. Palouš na mě sice chvíli vejral jak hladovej velvyslanec na mazanec, ale když sem zahnul k tývý, znejistěl. Asi sem mu byl povědomej. Mě to vůbec nešoklo. Lidi si mě furt pletou s Tomem Hawnksem a žebraj vo autogram. Že by ho chtěl Palouš taky?

Ten érplejn Čekérlajnsu měl hodinovej dilej. Měl sem z toho fakt depku. Na Ruzyni na mě měla ráno v devět čekat ségra s pikapem. No to by mě fakt nasralo, kdyby lending nebyl intajm. Ale když nás konečně pustili na bórd, už sem na to nemyslel. Byl sem najednou voddělanej jak zápasník sumoo po klajmingu na Makču Pikču. Složil sem se na sedák a za čtvrthoďky už vo ničem nevěděl. Probudil sem se až po přistání. Doma.