Blíží se konec roku a deprese už neklepe na moje dveře. Dávno jsem ji pozvala dál, sedí se mnou v kuchyni, upíjí čaj a sleduje každý můj pohyb. Jako svobodná matka jsem v plném výkonu prakticky bez volné chvilky. Nemáme peněz nazbyt a do práce chodit prostě musím. Můj bývalý přítel sice slíbil na Vojtíška platit, ale s postupujícím časem se peněz od něj objevovalo stále méně a v delších intervalech. Už rok o sobě nedal vědět, alimenty neplatí, odjel si splnit naše bývalé společné sny. Procestovat svět, naučit se cizí jazyk a užít si života.

S mým platem se vystačit nedá. Příspěvek státu je to, co nás drží nad vodou. Hrozím se nečekaných výdajů, prakticky každý by nás mohl poslat do finanční vývrtky, ze které už se zachránit nedá. Moji rodiče jsou skvělí lidé, ale sami jsou na tom ještě hůř. Já jsem alespoň zdravá. Voláme si denně a obě strany se snažíme mluvit vesele a pečlivě se vyhýbáme tématům, která by mohla vyděsit.

Mám štěstí, že šéf v práci je tatík od rodiny, moji situaci chápe a pokud to jde, snaží se mi pomoci. Je mi to trapné před spolupracovníky, ale v duchu jsem mu vděčná. Blíží se Mikuláš a Vojtíšek se těší. Je už mazák, Mikuláše zažil už vloni a moc se mu to líbilo. Učíme se básničku, kterou odříká Mikuláši, aby si zasloužil nadílku. Ráda se dívám do jeho velkých očí a on poctivě odříkává Sládkovu „Znám křišťálovou studánku…“ Občas se neudržím a prostě ho musím obejmout a pomuchlovat.

Šéf jako Mikuláš obchází každoročně všechna svá vnoučata. Požádala jsem ho, aby k nám také zašel, nechci nikoho neznámého jen tak z ulice. Koupila jsem ananas, pastelky a pár omalovánek pro Vojtíška jako dárek. Večer zazvoní zvonek u dveří a na chodbě známé postavy. Mikuláš a Anděl. Vojtíšek mě drží za ruku a upadl do módu zajatého sovětského partyzána. Nic vám neřeknu, ani kdybyste mě mučili.

Necháme ho se rozkoukat, osmělit, přesunujeme se do obýváku, který slouží i jako kuchyně a ložnice, Vojtíšek se pořád jen dívá do podlahy a stydí se, jak jsem už dlouho neviděla. Anděl si napůl klekne a napůl sedne na zem vedle něj a tichým hlasem si s ním povídá. Za chvilku už spolu přednáší básničku a on drží Anděla za ruku, i když má obvykle z mužů strach. To má asi po mně. Snažím se jim vyhýbat, nestojím o dalšího zrádce.

Dostali jsme spoustu dárků. Synek sedí na podlaze, rozbaluje balíčky a zapomněl na svět. Druhý den šéfovi děkuji i za ty další, nezasloužené dárky. „Mně neděkuj,“ směje se. „To byl Bonifácův nápad, myslím si, že si roli Anděla užil. A mám ti vyřídit, že by se s vámi rád ještě někdy viděl. Třeba na dětském hřišti.“

Zrudnu a zmizím z kanceláře. Je bezpečné s chlapy nic nemít, nechci další trápení. Po několika dnech mi šéf přinesl ručně malovanou pozvánku na dětský muzikál konaný odpoledne v parku. Od Bonifáce. Je zima, ale dětem se bude líbit poskakovat po trávníku a zpívat spolu s herci. Barevná světla a šero. Vzpomínám na podobnou atmosféru, kterou jsem zažila v mládí. Ráda si ji připomenu. A pokud tam potkám Bonifáce, nevadí, není to nic závazného. Vlastně – stejně ho neznám. Ani obličej, ani výšku, ani postavu. V kostýmu Anděla mohl být vlastně kdokoliv.

Nakonec to byl prima večer. Správná atmosféra, z dálky doléhal tlumeně hluk města a s Vojtíškem jsme se oba bavili. Za našimi zády začal mužský hlas tlumeně recitovat Sládkovo Křišťálovou studánku. Vojtíšek se otočil mnohem rychleji než já. Bonifác se usmál, na mě i na Vojtíška, představil se a Vojtíškovi nasadil svítící a blikající čertovské rohy, super dárek pro malého kluka, který právě zažil mikulášskou nadílku bez čerta. Ulevilo se mi, Bonifác nebyl žádný krasavec, ale byl chytrý a měl smysl pro humor. Po dlouhé, ale opravdu dlouhé době jsem zjistila, že se ještě umím smát. Po konci dětského odpoledne nás doprovodil domů a já celkem bez rozpaků slíbila zítřejší procházku.

Na Štědrý den jsem už ani nepřemýšlela, jak potají nastrojit vánoční stromeček v mém maličkém 1+kk. Bonifáce jsem pozvala na oběd a pak oba vyrazili na opravdu dlouhou procházku. Štědrý večer jsme prožili sice jen sami dva s Vojtíškem, ale mluvil o Bonifácovi tak často, že vypadalo, že je s námi také.

Rok s Bonifácem utekl jako bláznivé hříbě v Podkrušnohoří. Deprese už dávno dopila svůj čaj a vypadla z mého života, z okna pozoruji poletující vločky, kroužící kolem rozsvícené lampy. Koupu se v klidném štěstí, že nás má někdo rád, tiše se usmívám a přehrávám si v duchu dnešní Mikulášskou nadílku. V nově pronajatém bytě. Na ruce mám kousek zlata a ve vedlejším pokoji spí moji dva chlapi unavení zážitky a pohádkou na dobrou noc.

Myslím, že Mikuláš nenosí jen nadílku. Mně třeba přinesl lásku.