Již mnoho staletí se muži snaží pochopit ženskou logiku. Zabývali se tím i vynikající mozky, ale jediného, čeho dosáhli, je řada více či méně vtipných citátů o ženské logice. Obávám se, že je to tím, že tam žádná logika prostě není. Logika předpokládá něco pravidelného, předvídatelného a opakovatelného. A to jsou pojmy na hony vzdáleny ženskému myšlení. Někteří říkají, že „ženská logika“ je spíš estetickou kategorií. Muž si totiž musí napřed vyzkoušet všechny varianty a pak teprve použít tu nejlepší. Zatímco žena se krátce zamyslí a pak udělá jeden jediný pokus a ten prostě funguje (nebo výjimečně taky ne, v tom případě k tomu pustí muže, aby zkoušel to svoje). Je pravda, že někteří z nás odkaz na ženskou logiku zneužívají v situacích, kdy jim dojdou argumenty. „Víš miláčku, chci tam mít jen tu poličku a ne ty ošklivé držáky. Ty už si nějak poradíš“.

Ani nezkoušejte vyrukovat s argumentem, že dějiny civilizace, pokroku, vědy a umění až na výjimky dláždili vesměs muži. I průměrná žena vás s úsměvem usadí. „No jo, to se vám to bádalo a vymýšlelo, když jsme vás obskakovaly, vařily, praly a vychovávali vaše děti“. Možná sami pak cítíte, že vymýšlení civilizace bylo vlastně jen takové „hraní si“ a skutečný život šel někde vedle. Konec konců muži mají za sebou tisíciletou tradici ve vzdělávání se, kdežto ženy pouze stoletou. A co to udělalo, když ho získaly! Jejich krása je i v iracionalitě a v té roztomile bojechtivosti. Jemný feministicky nádech říká, že přece nebudu dělat, to co ty chceš a co si myslíš, že udělám, protože já už jsem si svou představu udělala.

Přes všechny tyto paradoxy je logika, kterou se řídí domácnosti, logikou ženskou, to si přiznejme, byť jsme hlavami rodin formálně my. Jenomže s každou hlavou kroutí nějaký krk. Ano, názory na invazi do Iráku a hladomor v Súdánu nám blahosklonně přenechávají, když vybírají nový koberec, nábytek, dovolenou.

To, že ženská logika umí být rafinovaná, dokazuje krásný úryvek, který jsem našel na netu: „Jedu autobusem. Autobus je přeplněný, takže vzdám ražení lístku a chci poprosit paní přede mnou, aby mi ho orazila. Ale jak ji nejlépe oslovím? Budu ji tykat anebo vykat? Na předposlední zastávce nevystoupila, takže jede až k nám na zastávku poslední. Pořádně si ji prohlídnu. Má sebou láhev vína, takže jede určitě k nějakému muži. Ta láhev vina není zrovna z nejlevnějších, takže to musí být hezký muž. U nás jsou ale jen dva hezcí muži - můj manžel a můj milenec. K mému milenci nemůže jet, protože tam jedu já. Takže jede k mému muži. Můj muž má dvě milenky - Katrin a Andreu. Katrin je na dovolené. Já: „Andreo, můžeš mi prosím orazit lístek“? Andrea: „Známe se“?

Jestli ženám možná chybí trochu scholastické logiky, tak jim na druhé straně zase přebývá intuice. Ženy totiž dokonale vnímají široké spektrum podvědomých signálů. To jim umožňuje vycítit nebezpečí či faleš. Jak říká prof. Vyskočil: „Jakmile vejdou do místnosti plné nových a neznámých lidí, začnou mapovat řeč jejich těla, tón hlasu, skryté významy slov a do deseti minut mají poměrně přesný přehled o tom, že se tady odehrává skrytá bitva o pozice (v novém zaměstnání) nebo je pohoda a támhlety dvě holky balí toho chlapa v hnědé košili (na kurzu angličtiny)“.

Taky se vám zdá, že ženy se snadno uráží? A my v polovině případů nevíme, čím jsme se jich mohli proboha dotknout, zatímco v té zbývající půlce to víme zatraceně dobře. Stačí trochu nepozorná nebo nedbalá odpověď, mužsky přímé vyjádření názoru nebo rádobyvtipná poznámka. Pak čelíme zdi ostentativního mlčení a ignorace nebo naopak slzám podle naturelu nebo okamžité nálady našeho protějšku. Nejhorší je, že naše odpovědi se transformují na rovinu „Kdybys mě měl opravdu rád, tak bys nikdy nic takového nemohl říct“. Nepokoušejte se je v té chvíli slovy přesvědčit, že se mýlí. Musíte použít mimoverbální prostředky komunikace, ale i tak je okamžitý úspěch spíše věcí náhodného štěstí. Ženy totiž mají utkvělou představu, že muž musí dostat čas, aby si každý takový svůj prohřešek mohl uvědomit, zpytovat svědomí a pak teprve projevit upřímnou lítost. Ale doba vyhnanství nebývá zpravidla drakonická. Žena totiž odstavením od komunikace i lože trpí mnohem více než my a koneckonců chce slyšet, že ji stále máme rádi a že jsme to tak nemysleli. Proto bývá usmiřování tak sladké a rychlé. Nicméně ženy nejsou schopny si stále zapamatovat, že správná otázka nezní „Jak moc mě máš rád?“, ale „Nemáš hlad?“.

Čím víc o ženách přemýšlíme, tak tím více je zřejmé, že ženy se nemáme snažit pochopit, ale milovat je. Tak to tedy čiňme!

Závěr cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net