Na programu zkoušky Amatérského symfonického orchestru byl Karneval v Benátkách. Malou skladbičku složil Jean -Baptiste Arban, z níž se skutečný opus stává až mnohými variacemi základní části, kterou kdysi jakýsi vtipálek vybavil nezapomenutelným českým textem:

Pes jitrničku sežral, docela maličkou, řezník ho za to zabil, dřevěnou paličkou. I seběhli se psové a velký funus měl, na desce mramorové, se velký nápis skvěl: Že pes jitrničku … atakdále, možno opakovat mnohokrát, třeba donekonečna. Zažloutlé noty na Karneval v Benátkách někde vyhrabal náš dirigent Josef Vlach Vrábelský, regenschori proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, s tím, že sólo i několik variací bude svěřeno nikoli trubce, ale zcela originálně prvnímu houslistovi, stavbyvedoucímu Dezideru Kostlányimu, který jako jediný z nás umí improvizovat, i když Vrábelský sliboval, že mu ty improvizace stejně raději napíše, neboť moc dobře ví, čeho jsou tihle věčně snědí muzikanti schopni, když se odvážou. Jádro skladby, která těmi houslemi dostává poněkud na frak, avšak zůstává i nadále na orchestru, a právě to se dneska zkoušelo.

„Tak budeme zase volit prezidenta,“ poznamenal v přestávce na dvoře restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, s krátkým doutníčkem v ruce zvěrolékař doktor Žaket (viola), aby řeč nestála. „Kohopak asi zvolíme.“

„To máte jedno,“ usoudil tesařský mistr pan Holíkovský (trombon), „chytrej nebo hloupej, jakmile si sedne nahoře na Hradčanech, stejně každej zblbne.“

„Možná má pan mistr pravdu,“ připojil se lékárník pan Dubský (klarinet), „třeba to bude tím Hradem, tou úžasnou vyhlídkou. Možná by měl úřadovat někde jinde.“

„Pánové, já bych věděl“ vstoupil potěšen do debaty pan Polák (violoncello), „je to můj dávný sen. Vidím v duchu ten docela slušnej barák někde ve Štěpánský nebo v Myslíkový ulici nebo tam někde. Před barákem jeden policajt, v normální uniformě, ale čistý a vyžehlený, boty pěkně vyleštěný, tak tam jen tak postává a to je všechno. Celý prezidentský úřad se do toho baráku vejde, prostě se tam vejít musí.“

„Člověče vy jste se zbláznil“ vyjel na pana Poláka výpravčí pan Hůlka. „Vy chcete naše babičky připravit o pana prezidenta na Hradě?“

“Ale kdepak,“ pokračoval konejšivě pan Polák, „na Hradě, naší památce číslo jedna, může pan prezident držet nějaké slavnosti, nebo odtamtud mluvit do televize. Ale jinak si Hrad může kdykoli prohlížet všechen lid, dyť mu patří. Ne jenom panu prezidentovi.“

„To je zajímavý,“ vstoupil do debaty středoškolský profesor Karas (druhé housle), nevděčným studentstvem přezdívaný Blbá ryba na pět, „to je zajímavý, že tahle vaše pitomost ještě žádného prezidenta nenapadla.“

„Nemohla, profesore, nemohla,“ ozval se znovu doktor Žaket. „Jakmille kohout vyleze v kurníku nahoru, na nejvyšší brdlínko, ani ho nenapadne lézt někam dolů mezi slepice, to by musel bejt blázen.“

Plodné debatě bohužel udělal konec dirigent Vrábelský, který přišel na dvůr vybídnout pány pokračovat ve zkoušce chmurné skladby o psovi, co jitrničku sežral. Příští prezident, zdá se, tedy zase bude sedět na Hradě. Jenomže - -

Jenomže se možná najde alespoň jeden z kandidátů, který by si úřad prezidenta představoval přeci jen trochu jinak, méně středověce. Uvidíme.