Ja kurva,
je typický , ostravský výkřik plný údivu a ohrožení.
Sedím a nic moc necítím, než to , že jsem velký, těžký a pak vstanu .

Ja kurva!

Kdysi jsem vstával se stejnými pocity a s padesátikilovou činkou v předpažených rukách.
Má-li člověk to štěstí, že o svém tělu chvíli moc neví, tak se mu rychle připomene.
Byli jsme na přednášce o stařecké alzheimerovské demenci, přednášela děvčata z ostravské charity , co se o postižené stará.
Mezi příznaky nastupující demence patří deprese, vztahovačnost, nedůtklivost, nepřiměřené reakce.

Ja kurva !

Mám demenci nejmíň druhého stupně z celkových čtyř stupňů a ten , kdo by se o mně staral, by dostal o státu asi 2 tisíce měsíčně.
K tomu ztráta krátkodobé paměti a neorganizované vyplavování z té dlouhodobé.

Vybavují se mi z ničeho nic jména spolužáků z obecné školy o kterých jsem nevěděl , že si je pamatuju a jména současných známých herců a současníků jsou „tabula rasa“.

Ja kurva !

Je to stejné jako s hrozící válkou . Cítím se ohrožen a nemůžu vůbec nic dělat.