Ota a jeho žena mají široké srdce a mnoho přátel, a tak to v jejich chalupě občas vypadá jako v turistické ubytovně. Takže i jejich kadibudka byla značně vytížena. Jednou ze stálých návštěvnic, velkou sportovkyní před Bohem a svými nápadníky, byla Luděna. Dáma s vynikající kondicí a ještě líp proříznutou pusou. Lyžařka ovládající snad všechny styly a turistka jaksepatří.

Znáte-li příběh s vománkovým vínem, vězte, že se Luděně v oné slavné kadibudce přihodilo něco podobného. V zimě, v třeskutých mrazech, vyrazila Luděna k onomu domečku, neb už nebylo zbytí. Tma jako v hrobě. Vítr kvílí, je snad dvacet pod nulou. Hrdinná sportovkyně, nedbajíc nebezpečí (přece se neznečistí), vstoupila do kadibudky a vykonala, co bylo potřeba vykonat. Uprostřed tmy a mrazivé bouře. Vyzbrojena jen baterkou a papírem. Málokdy má člověk tak skrovné prostředky k dispozici! Jen ten konec se trochu nepovedl.

Očitá svědkyně Pavlína pak líčila, jak Luděna vtrhla uprostřed noční metelice do chalupy, zabouchla za sebou dveře a pravila: „Pojď mi pomoct. Mně svítí hovno.“

Teprve po chvilce vyšlo najevo, že svítí něco jiného. Luděna při závěrečné fázi činnosti v kadibudce upustila baterku kulatým otvorem dolů. Obsah jímky byl mrazem zmrzlý na kost, baterka se odkutálela a její světlo dopadalo přesně na to, co Luděna právě vyrobila. A po vzoru všech módních aranžérů nasvětlovala onen předmět, či lépe řečeno hmotu, zespoda a ze strany. Takhle totiž tvar a kvalita nejlíp vyniknou.

„Neboj se,“ přesvědčovala Luděna Pavlínu, „umazaná ta baterka není. Spadla vedle. Já bych tě ani nepotřebovala, ale sama mám krátkou ruku, takže na ni nedošáhnu!“

Obě přítelkyně se tedy vydaly na záchranu baterky, protože v dobách socialismu škoda každé baterky, která fungovala. Pokoušely se ze všech sil otvorem dosáhnout k stále svítící baterce. A nešáhnout, pro jistotu, vedle. Záchranná operace se však nepodařila. Ani druhá dívčí ruka nedošátrala.

Zburcovaly tedy Otu a vysvětlily mu prekérní situaci a nezbytnou nutnost záchrany baterky. Jako správný manžel a kamarád si Ota oblékl na pyžamo oteplovačky, gerlachy, narval se do bundy a se slovy „Vy ste ale káči pitomý“ vyrazil ven. S sebou si nesl krbové kleště a jimi konečně baterku vylovil. Nepoškozenou a čistou. On i ten Luděnin výdobytek byl totiž zmrzlý na kost.

Pokud stále čekáte, jak je to s tím létáním, už se k tomu dostaneme. K Oťasovi a Pavlíně přijela taky mladá dáma, říkejme jí třeba Krasomila. V Praze obdržela klíče s tím, že majitelé se dostaví na víkend o něco později. Krasomila byla dívka něžná, éterická, vždy elegantně oblečená. O tom, že chalupu navštěvují i jiní hosté, jak ohlášení, tak neohlášení, nic netušila.

Toho dne se měla dožít nezapomenutelných věcí. Když přijela a otevřela chalupu, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se nějaký chlap. Nejdřív opřel kolo o chalupu a pak se vecpal dovnitř a znaleckým okem si dámu prohlédl. Marek, vášnivý cyklista a známý sprosťák, při pohledu na apartní dámskou kombinézu v barvě červené, podobnou té, jakou v oné době fasovali zaměstnanci n. p. Benzina, v pase s gumou, bleskově zkontroloval horní přední i spodní zadní díl dámského oblečení, a když zjistil, že jsou oba dobře vyplněné, nonšalantně, aby navázal kontakt, pravil: „Doprdele, von se tady bude čepovat benzín, nebo co?“

Na nic víc konsternovaná Krasomila nečekala a ukryla se do doby příjezdu majitelů do vedlejších prostor. Pro jistotu tam setrvala, i když už přijeli ostatní. Ovšem k večeru, jemná dívka sem, jemná dívka tam, byla nucena, nenápadně – vyrazit ke kadibudce. Venku vanul čerstvý vítr s nárazy, jak praví rosničkáři, až do hodně moc metrů za vteřinu. V okamžiku, kdy otevřela dveře kadibudky, stal se z vnitřní plochy a otevřených dveří dokonalý lapač větru. Vítr zavanul a Krasomila, pevně se držíc kadibudky, začala i s ní jak plachta bílé bárky směřovat k severozápadu.

„Oto, Oto,“ zkusila nejprve jemně volat slabým hlasem, ale za chvíli už ječela naplno: „Oto, co mám dělat, podívej se, co to dělá, mě to nese, Oto...“

Ota vyšel na zápraží, chvíli celou scénu pozoroval a pak se svým příslovečným klidem odvětil: „Vyser se na ni a hlavně se pusť!“

„To já nemohu,“ lkala jemná dáma, „ona by se rozbila.“ A vlála i s kadibudkou stále dál od chalupy směrem k lesu.

„Sem ti řikal, vyser se na ni,“ zahlásil Ota.

Dáma ještě chvíli vzdorovala, ve svém úsilí zřejmě posilována myšlenkou, že když bude po kadibudce, co bude s jejím původním úmyslem, s nímž se k ní před chvíli vydala. Pak ovšem příroda, tak jako často v životě, zvítězila nad lidskou vůlí a kadibudka se dámě vy-rvala z rukou a s rachotem dopadla na zem. A dopadlo to tak, jak muselo. Bylo po kadibudce.

Příští rok na místě, kde stávala stará kadibudka, udělal Ota letní sezení a Pavlína tvrdí, že nikde na zahradě není tak krásná tráva jako tam.

Otoušovi dnes mají WC v chalupě i s ústředním topením... Je to pohoda. Ale žádná romantika.

Václav Vlk st