Minule jsem skončil vyprávění, jak jsme vrazili v Ávile do pravé španělské čínské restaurace velikými dveřmi a ocitli se ve skladu. Číňané ztuhli. Byli tam mezi bednami a lahvemi, stoly a regály asi tři nebo čtyři. Ani jsem se jim nedivil, že ztuhli. Poměr „měr a vah“ byl zřetelně na naší straně. Jak jsem vypadal já, nevím, ale kolegyně J. čněla nad nimi jako Matterhorn nad Vysočinou. Po chvíli, kdy jsme na sebe jen zírali, se do Číňanů vrátil život a hlasitě štěbetajíce a uklánějíce se, vedli nás skladištěm dozadu.

Čurbes tam měli stejný, na jaký se pamatuji ze skladišť Ráje, tedy Restaurací a jídelen, kde jsem coby mladík občas pracoval jako brigádník, a tak nejsem háklivý. Když jsem to přežil tehdy, přežiju to i dnes.

Prosmekli jsme se chodbičkou kolem kuchyně, kde malinký a mrňavý kuchař zůstal stát, když nás uviděl, jak Lotova žena se zdviženým sekáčkem v ruce a jen mrkal očima, a už jsme byli v restauraci.

Čínské restaurace ve Španělsku, tedy ty ve vnitrozemí – na pobřeží je pro turisty všecko jinak – jsou dosti rozdílné od těch v Čechách. V prvé řadě jsou tam obrovské porce, takže v Madridu, kousek od nádraží Atocha, jsme si vždycky dávali čtyři porce, a to nás chodilo na večeři šest. Úslužní Číňané postavili doprostřed stolu otočnou desku, na ni mističky a talíře a vedle toho ještě rýži v miskách...

Také přístup k hostům bývá trochu jiný. Většinou když vstoupíte ve Španělsku do čínské restaurace, přiběhne k vám někdo z obsluhy, často půvabná dívka, a vezme si od vás kabáty, které pečlivě pověsí na ramínka v šatní skříni.

A to byl další menší problém v čínské restauraci pod hradbami Ávily. Drobounká Číňanka přiběhla... Tedy já vím, že žádný „skutečný Číňan“ neexistuje, stejně jako neexistuje žádný skutečný „Španěl“. Ve Španělsku žijí Madrileňos, Katalánci, Gajego, Baskové, a tak a podobně je tomu i v Číně. Typickým znakem místních v restauraci zaměstnaných Číňanů, skoro by se dalo říci Číňánků, byla jejich drobnost a křehkost. Malinkatá Číňanka převzala moji bundu a pak s rukou nad hlavou se pokusila převzít obrovský flaušový plášť kolegyně.

Dáma, tedy kolegyně, jak mají dámy zvykem, jen tak lehce ručkou odložila směrem k personálu kabát, načež Číňanka pod ním zmizela. Pak ji zmohla nejen velikost kabátu, ale i jeho váha a začala, tlačena tou hmotou, couvat skoro v podřepu s oběma kabáty pozadu směrem k šatně. První, kdo si uvědomil, že něco není v pořádku, byl číšník, který se vrhl své soukmenovkyni na pomoc. Ale to již zareagovala moje kolegyně a rychlým hmatem jednou rukou uchopila seshora kabát i Číňanku v něm, a aby se tak řeklo, stabilizovala je. Otřesená obsluha s mnoha omluvami a poklonami odcouvala s našimi kabáty a další Číňanka nás uvedla ke stolu s báječným výhledem na... No na nic moc, rovinu a pak nějaké sněhem mírně pocukrované kopce.

A jala se nám nabízet a vyptávat se, co bychom si dali. Tedy já moc španělsky neumím a přízvuk mám echt českej. Ovšem ta dáma z Číny taky moc neuměla španělsky a výslovnost měla, no, jak vietnamský trhovci v pohraničí u nás. Nelze se jí ovšem divit. Já bych v čínštině nedal dohromady ani větu, jak jsem byl poučen sinology.

Nakonec to bylo jasný. Dáme si to „MENU“. Co jsme o něm četli venku.

„Sí, claro. Dos Menos, por favor,“ pravil jsem světácky a koukal do nabídky onoho MENU. Byl to papír dlouhý, španělsko-čínský a bylo na něm uvedeno neuvěřitelně chodů. Ale to nic, to známe. Nakonec to bude polívka, hlavní jídlo a nějaký jakoby moučník.

„Cerveza?“ optal jsem se, že si jako dáme pivo.

„Těrvěďa ťompleťo ťom meňu,“ usmála se číšnice.

Je to dobrý, pivo asi patří k tomu. Ti místní Číňani jsou fakt dobrý! Nejprve jsme dostali „jarní závitek“. Byl asi tak třikrát větší, než jaký dávají v Praze. Byla to taková strašně veliká zeleninová buchta jakoby z listového těsta. To byla lahoda! První hlad pominul. A copak bude dál? No, možná polívčička. Jak říkaly naše babičky: Polívka je grunt a maso je špunt! Byla. V krásných miskách, želatinová polívčička s houbičkami a skleněnými nudlemi, co já tak rád. Miska byla krásně malovaná. A velká. Pak se začaly dít věci. Na stůl přišly ony čínské ohříváky ale ne na svíčku, ale festovně předem ohřáté, a na ně nějaké maso v podlouhlých talířích, možná hovězí, pak přišly smažené kousky kachny, a ještě něco neidentifikovatelného. A, jak jinak, rýže. Moc to bylo dobrý. Oba jsme na konci zafuněli a bylo nám blaze.

Václav Vlk st

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.