Když rosničkáři v televizi prohlásili, že zítra napadne fůůůra sněhu a aby zůstal každý raději doma, zabalil jsem vše potřebné a vyrazil. Pojedu na chaloupku, zatopím si, budu tam sám, venku bude plno sněhu, a jak znám silničáře, nic neprotáhnou a já si budu žít.

Za Prahou to šlo, pak začalo foukat a padat a pak ještě víc padat a pak už moc padat a za Postoloprty nastala sibérie. Za letištěm byl v pankejtu kamion, za pumpou u křižovatky v poli snad tři kamiony, na silnici stála fronta aut a z dalších osobáků, co popadaly do příkopu, vylézaly rodinky a prchaly do tepla k pumpě dát si kafe, sendviče a tak. Policisté, obalení sněhem jak sněhuláci, odklonili dopravu místo na Chomutov na Most, a tak zahýbám doprava. Ujedu půl kilometru a proti jede policejní vůz a z okénka na mě křičí policista, že ve sjezdu z kopce se v zatáčce převrátil další kamion a do něj žuchly nějaké osobáky. Musím nazpátek. Obracím. Co teď? Přece to nevzdám! To je správný drama, pravý dobrodružství. Ať mi nikdo neříká, že mě to tentokrát na chalupě nezasype aspoň na týden! A tak otáčím na Louny, snad to bude přes Kadaň průjezdné. V chumelenici hledám v Lounech odbočku, vtom vyjede z boční ulice další policejní hlídka a na moje slova, jestli se dá jet na Kadaň, volají: „Přidejte, jsou kousek před váma, celá kolona s autobusem a radlicí vpředu!“

Sláva, říkám si a přidávám a za chvíli jsem na konci kolony. Vítr mlátí s autem, sníh letí skoro vodorovně, vpředu kolony asi deseti aut vidím na střeše autobusu blikat oranžový maják. Probíjím se statečně vánicí. Drama vrcholí!

Chce se mi totiž najednou strašně čurat! Zatracený kafe u pumpy! Kroutím se, svíjím, ale příroda vítězí. Honem ven a co nejrychlejc zpátky. No, některé věci se prostě rychle dělat nedají, tělo si tempo určuje samo. Než jsem zapnul poklopec, ujela mi kolona skoro kilometr. Skáču do auta, zařadím rychlost a vyrážím do vánice. Předkem vozu prorážím sněhové jazyky, modlím se, abych neuvízl, a jedu a jedu. Kolonu jsem dojel, blikající maják vpředu mě vedl. Když o tom tak přemýšlím, napadne mě, proč je ten blikač na autobusu. Co to říkali ti policisti? Že vpředu jede něco s radlicí? Autobus?! Že by vpředu jel autobus s radlicí? Skutečný autobus s radlicí na sníh? Je to možný? No když to tvrdili ti policajti a já to vidím před sebou, tak to asi možný je. Ale na druhý straně...

Celých těch víc než dvacet kilometrů dumám, jak je to s tím autobusem s radlicí, co je to za typ a jak to vůbec funguje?! Až když sjíždíme do Kadaně dolů k mostu, vidím, že před autobusem jede tatra s radlicí. Čert ví, proč má blikač autobus, a ne tatra. Připadám si jako pitomec. Autobus s radlicí?! Jak mě to mohlo napadnout? Dneska už člověk věří ale fakt všemu!

Dál už je zase silnice průjezdná, jen mírně zasněžená. Dole pod kopcem nandavám řetězy a probojuju se nahoru do vesnice. Závějemi se brodím k chalupě a pak už jen koukám z okna a sním o tom, jak mě to konečně na chalupě zasype. V televizi reportéři s vyvalenýma očima vykřikují o celostátní katastrofě, vše je zaváto, nic nejezdí, sníh je všude. V duchu se raduju – to se mám, jsem na chaloupce, zásoby ve sklípku jsou, je tam rum, olejovky, buřty, naložené papriky a okurčičky, a taky špek, a vůbec budu žít hříšně nezdravě! Já si to užiju!

Ráno mě probudí příšerný řev motoru sněžné frézy, která projela kolem nás a celou silnici protáhla. Mám já nějakej život? Můžu si užít trochu romantiky? Nemůžu. A když večer zase poslouchám ve zprávách hysterická líčení sněhových katastrof, hlasitě nadávám: „A jak ses tam, ty housko, dostal i s tou kamerou, když je to takový drama, co? Za zadkem (já říkal jiné slovo) máš protaženou silnici, stoupneš si zádama k závěji a větrníkem ti někdo fouká za hlavu trochu sněhu! Jdi se vycpat, ty nádhero!“

Moc mě všichni zklamali. Meteorologové, redaktoři ze zpráv i údržba silnic. Jak já se těšil! A zase z toho zavátí a zapadnutí sněhem nebylo nic. Pak má bejt člověk romantik!

A jak by se mi takový zapadnutí sněhem líbilo! Venku by bylo ticho, v noci by mrzlo a v kamnech by praskal oheň a všude kolem by byl bílý sníh.

Počkejte, vy pacholci v televizních novinách, až budete zas líčit ta svoje dramata o závějích a sněhových kalamitách. To teprv uslyšíte, co já vám řeknu!! Rovnou do obrazovky!

Václav Vlk st