„Hergot, blbci, nechrápejte“ oslovil své podřízené čet. abs. a kopl do prvního stolu. Aby se manšaft probudil.

„Co kdybychom si šli zahrát hokej?“

„Jakej hokej, vole,“ pravil Tonda.

„Vole, normální hokej, vole,“ přešel Peťas do pražštiny.

„Vole, jak chceš hrát hokej vole, když nemáš hokejky vole,“ odvětil obyčejný desátník nadřízenému.

„Tondo, ty vole, tak si je uděláme, vole. A puk už mám, volové,“ zahlaholil vítězně čet. abs. a zvedl nad hlavu konzervu se strašlivým a nepoživatelným sýrovým obsahem.

Nakonec se našly i nějaké hokejky a vyrazili jsme ven na „pochodové cvičení“. Na místě, na které nebylo z letiště vidět, si další z nás z roští nalámali větve, aby byly jako hokejky a šlo se na věc. Branky byly z hromádky tašek na plynové masky, za chvíli k nim přilétaly další části oděvů, čepice, kabáty, opasky, rukavice, jak se stupňoval lítý boj. Místo bruslí jsme měli takzvané „půllitráky“. Pod patou okované.

Dostat do holeně placatou konzervičkou nebo klackem je děsná bolest! Ale občas přistála hokejka i v obličeji, a někteří nedbaje toho, že hokej je údajně hra gentlemanská, se tak vžili do boje, že mlátili ostatní přes ruce, záda i jinam.

Když jsme se vraceli do ubikací, vypadali jsme jako Napoleonova armáda, když prchala od Moskvy. Celí od sněhu, vyválení, zmrzlí, mokří a zboulovaní. Některé bylo nutno podpírat.

„Stát!“ zavelel jakýsi důstojník, který nás potkal, když zpozoroval, jak se zdecimovaná jednotka místo pochodu spíše plíží a vrávorá, než pochoduje.

„Zastavíít stát,“ zavelel Peťas. Špinavá a zválená jednotka se zastavila. Tedy my jsme coby vojáci na letišti neuměli moc pochodovat nikdy, ani s tou „výstrojovou kázní“ se to nepřehánělo, ale co jsme předváděli teď, bylo asi skutečně moc.

„Soudruhu četaříí ke mně!“ zavelel oficír a bylo jasno že je průser.

A byl. Důstojník se vyptal, co tam děláme a když slyšel, že jsme byli na pochodovém cvičení, tak kroutil nechápavě hlavou a ukazoval, jak jsme vyválení. Peťas pravil, že jsme si dali, protože „souzi“ špatně pochodovali, trochu plížení, aby se zvedla morálka, a pak soudruh důstojník dlouze vysvětloval soudruhu čet. abs., že takhle ne. V první řadě je nutno zajistit službu na létání, že soudruhu, tohle hraničí s týráním, kdopak je váš velitel?

A odkráčel. Průser, průser, průser.

„Co budeme dělat“ otočil se čet. abs. na své podřízené.

„Já mám hlad,“ řekl Tonda, který měl figuru trochu jako Baloun a podobné potravní potřeby.

„Jdem do autoparku!“ zaznělo z mnoha stran. Všeobecný souhlas. Šlo se do autoparku. V autoparku je bouda a v ní kamna. Takže je tam teplo. On nás tam velitel roty stejně nakonec najde, ale každá chvilka dobrá, protože ten uvědomělý pitomec s hvězdami na výložkách půjde určitě žalovat.

A potom měli jsme ještě jeden důvod. V boudě v autoparku bylo nejen teplo a bylo to kus od roty, ale pekly se tam topinky. A ne tak nějak pár topinek! Tam byla skoro velkovýroba! A my byli nejen zmordovaní, my jsme měli hlad!

Chleba byl na letišti v jídelně volně dostupný. Co kdo chtěl. To nebyl problém. Ale co k němu? Od určité doby však do vojenské kuchyně také přicházely zázračné bedny. Celé zelené, pevně okované, rozměr tak nejmíň metr na metr, vysoké asi 60 čísel. Když se rozeplo složité přezkové kování, objevila se silná folie z hliníku a pod ní... A pod ní sádlo! Veliký, obrovský kus sádla! A dobrýho.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.