Znám to ze svého života v milionu podob. V zásuvce, kde nejsou určitě žádné šedivé ponožky, které potřebuji, moje žena, která se dostaví na moje rozčilené pokřikování, že nemám žádný vhodný ponožky, vyloví ponožky, které tam zcela určitě před chvílí nebyly.

Stejné kulišárny mi vyvádějí kelímky jogurtu v lednici, které se někam schovají a objeví se, teprve když se k lednici dostaví vládkyně rodinného krbu, aby jí ochotně naskákaly do ruky. Léta se mi rafinovaně schovávají noviny, které jsem, jak dobře vím, před chvílí položil „semhle“ na stůl. A nejsou tam. Teď tam nejsou, a byly tam! A tohle se děje s mnoha dalšími věcmi.

Revoluční básník tvrdil, že prý jsou věci „naši mlčenliví soudruzi“. Nevím, nevím, oni mi ty mlčenliví soudruzi občas připomínají svými zlomyslnostmi, co nám provádějí, spíše soudruhy podstatně řečnější. Ti taky dělají pěkné kulišárny.

To, že chleba upadne na koberec vždycky namazanou stranou, a čím je koberec dražší a s vyšším chlupem, a zvláště jeli u toho tchyně, tak se to stane určitě. A že ten chleba bude namazaný mimořádně obzvláště tlustě máslem, už dokázali mnozí seriózní vědátoři.

Ale i docela obyčejné věci, mlčenliví soudruzi, mě dokážou vytočit. V době, když jsme kouřili (a že já kouřil jak fabrický komín), bylo nutno se nějak zbavit nedopalku, česky správně „vajgla“. Zkusilli člověk típnout vajgla v popelníku, pokud byla jen sebemenší možnost, aby v nejnevhodnější chvíli zase ten pacholek zmačkaná chytil a začal otřesně čoudit a smrdět, udělal to. Například když jste v práci usilovně předstírali, že už hodinu pracujete jak šroub a na nějaké přestávky nemáte ani pomyšlení, že jo, soudruhu řediteli, tak vajgl tiše začmoudil. Anebo když si k vám přisedla někde v kavárně či jiné nóbl restauraci půvabná dlouhonožka, když na člověka předtím mrkla dlouhými řasami a lehce vykulila očička, jako že jestli je u stolečku volno, tak že by si přisedla. Když člověk, aby udělal dobrý dojem, típnul vajgla, tak ten si počkal, chvíli jakoby nic a pak v nejnevhodnějším okamžiku začal čmoudit. A smrděl jak rasův pytel.

Pokusy uhasit ho mačkáním v popelníku měly za následek jen to, že měl člověk prsty zmazané od popela a ruka mu smrděla, jako kdyby s ní… čistil kotel ústředního topení.

Také zahodit vajgla (abychom neodbíhali úplně od tématu) někam do kanálu bylo skoro neproveditelné. Na kanálu mříž s velkými dírami, díry vítězí v poměru 60:40 nad pevnou hmotou. Ale vajgl se vždycky trefí do železa a šupky hupky, odrazí se na ulici. A kolem půjde určitě buď babka o holi, která mě znectí, anebo „šedý mor“, dnes obecní strážník. V okamžiku, když jsem přestal kouřit, zaradoval jsem se. Ovšem předčasně. I pokus trefit se do kanálu zmuchlaným lístkem od tramvaje má stejný výsledek. Přísahám, ta hmota se snad učí jedna od druhé.

A nemusí to být zrovna bůhvíjak složitá sloučenina s nějakou „atomovou prostorovou pamětí“, jak tvrdí vědci. Já mám stovky hmatatelných důkazů a zkoušek provedených za všech možných povětrnostních podmínek a konstatuji, že „věci“ a „hmota“ mají paměť a nejvíc si pamatujou, jak člověku provést nějakou lumpárnu. A klidně se to naučí i lístky na tramvaj od starých vajglů.

A nejen oni už shora jmenovaní. U mne se, v souladu s moderní dobou, například záhadně přemisťují klíče od auta z jedné kapsy kalhot do druhé. Zavřu auto pravou rukou, uložím klíče do kapsy, a vždycky, když chci ty klíče vyndat, tak jsou nikoli v pravé, ale v levé kapse! Jak se tam dostanou, na to jsem dodneška nepřišel. A to už je, pacholky, bedlivě hlídám! Kdybych nevěděl, že věci jsou takové mrchy samy od sebe, věřil bych na okultismus.

Václav Vlk st

_____________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/