FEJETON: Pižďuch
Sousedé mě ráno zvědavě pozorují, jak zápasím se zámkem, snažím se postavit motorku na stojánek a zpátky, nebo jak se žertovně odpichuju nohama od silníce při rozjezdu. Některé techniky zřejmě ještě nezvládám stylově. Taky jsem si při brzděni nohou hned první den proděravěl podrážku u lakýrky. Zřejmě bych měl víc používat brzdy.
Možná si myslíte, že koupě motorky před získáním kartičky zdravotní pojišťovny je nerozum, ale už jsem se nemohl dočkat. Pižďucha jsem si vyzvedl z prodejny někdy před třemi týdny, protože jsem čekal na nezbytné papíry a taky nikde na mou hlavu v Barceloně neprodávají tu správnou helmu. Musel jsem se napasovat do něčeho menšího. S přilbou vypadám jako natěšená figurka z Člověče nezlob se, když se hodí šestka.
Do chvíle, než jsem si koupil motorku, tak v Barceloně pršelo jen dvakrát za poslední čtyři měsíce. Teď podle zákonů schválnosti prší skoro ob den. První jízdu jsem absolvoval potmě ve večerní dopravní špičce. Ideální pro začátečníky. Je to něco jako učit se plavat v niagarských vodopádech. Jízda Barcelonou v kteroukoliv denní či noční hodinu je bobřík odvahy. Možná spíš bobr odvahy. Klidně by to mohl byt i nějaký větší hlodavec. Původně jsem si koupil skútr, abych se nepotil v MHD. Teď jsem na pocení vůbec nemyslel. Nevím, jestli byla zima, teplo nebo padaly kroupy. Byl jsem k smrti vyděšený. Seděl jsem na motorce jako přisáté klíště. Zvládat okruhy, objížďky, staveniště, tunely, nadjezdy a podjezdy je v Barceloně zážitek. Hlavně když netušíte, kam jet. Pak zažijete ten pravý východní pocit bezvýchodnosti. Barcelona je těžko pochopitelný propletenec ulic, kdy jedním směrem vede šesti- až sedmiproudová jednosměrka (třeba Carrer Argo) a zpátky se vrací jedním až dvěma proudy. Ale o několik bloků dál. Zkuste za plného provozu přejet z vašeho pravého pruhu o šest pruhů doleva a odbočit. Poprvé jsem měl chuť motorku zaparkovat u chodníku a počkat v baru, až provoz nad ránem trochu opadne.
Španělé mají taky bodový systém. Většina by u nás přišla o papíry ještě než by je dostali. To by byla pro místňáka tragédie. V Barceloně se jezdí na motorce i vysypávat smetí. Městem se motorista pohybuje přískoky. Na motorce prokličkujete mezi auty úplně dopředu mezi ostatní skútristy a jiné dvoukoláky. Pak chvíli túrujete motor a vyrazíte na červenou těsně před jejím koncem. Červená je pro španělského motoristu stejným signálem jako pro místní býky. Znamená jeď! Na zelenou jezdí jen zelenáči. Vystartujete na plný knedlík a ujedete padesát metrů. Pak prudce zabrzdíte na dalším semaforu a situace se opakuje. Pokud se v dráze vyskytuje chodec nebo jiné vozidlo, tak ho protroubite. Troubíte tak dlouho, dokud chodec udrží svěrač nebo cesta není volná. Opatrní tak musíte být hlavně, když máte zelenou nebo zalehlé uši.
Pak jsou tu taky místní specifika. Zdejší řidiči například nepoužívají blinkr. Abych byl přesnější, nepoužívají blinkr k signalizaci změny směru jízdy. Vozidlo, které bliká pravým blinkrem, odbočí se stejnou pravděpodobností doleva, zastaví, bude couvat nebo vzápětí exploduje. Blikající vozidlo signalizuje jedinou věc - a sice, že dotyčnému funguje blinkr. Nedostatečné používání blinkru španělský motorista kompenzuje nadměrným používáním klaksonu. Troubí se na pozdrav, na výstrahu, pro dobrou náladu nebo proto, že troubí ostatní. Předpokládám, že se to učí už někde v autoškole. Rekl bych tak hoďka teorie a dvě hodiny praxe na silnici. Jestli budu někdy pokutován, tak určitě za nedokonalé troubení. Ale to s Pižďuchem snadno doženeme. Moje motorka je totiž italská! A tam taky vědí, že klakson je důležitější než motor! Aspoň tady u nás u Středozemního určitě!
