Už mi zas odtáhli auto. Čištění komunikace. Prazvláštní rituál. Každého půl roku se co možná nejnenápadněji v naší ulici ukryjí takové ty malé, přenosné dopravní značky. Např. za větší kontejner, dodávku apod. Pak už se jen čeká, kdo značičku nenašel a navíc si ani nepřečetl žádné tiskoviny vydávané radnicí. Budu se muset informovat, zda je takovéto sebevzdělávání má občanská povinnost. Asi ne, ale pak se zas nemůžu divit. To mám za to, že nesleduji naši lokální politickou scénu.

Po ránu se pak z ulice vyženou polehávající bezdomovci (bydlíme naproti Armádě spásy), dorazí odtahová služba a odtáhne, co jí přijde pod ruku. Jako závěrečný bonbónek nakonec komunikací projede kropicí vůz. Nejpozději do půl deváté je spolehlivě po všem. Kolem poledne je ulice suchá. Bezdomovci se vracejí a usedají na naše zápraží. Otvírají oblíbené značky Don Santos, Moravská perla apod. Obdivuji jejich zažívání. Já zatím telefonuji a zjišťuji, na kterém z odtahových parkovišť se náš autoveterán nachází. Letos mám vcelku štěstí. Je to někde na rozhraní Libně a Proseka. Od nás co by kamenem dohodil. Před odjezdem se ještě stavím v infomačním středisku obecního zastupitelstva (máme to za rohem). Na můj dotaz, na koho si mám stěžovat, když ta značka fakt nebyla vidět, navrhuje usměvavá slečna městskou policii či technickou správu komunikací. Na obvodní úřad si prý stěžovat nemám. Za nic nemůže a kromě toho tu slečnu zaměstnává. Chápu.

Přijíždím na odtahové parkoviště. Ty tam jsou doby, kdy jsem se na jejich zaměstnance rozčiloval, že mi cosi ukradli a já teď ještě mám platit, abych to dostal zpět. Může se to. Máme na to zákony. Přemýšlím, co bych kde šlohnul a pak si za vrácení nechal zaplatit. Asi nic. Bylo by mi to blbé.

Přistupuji k okénku. Usměvavý odtažník (odtahovec, odtažista?) inkasuje mých těžce vydělaných 1450,- Kč. Jeho kolega mě odvádí k mému majetku. „Zkontrolujte si, jestli je vůz v pořádku.“ To víš, že zkontroluju. Minule se něco vysypalo v elektrice a já pak čtrnáct dní jezdil po servisech. Takovouhle věc ovšem stejně nepoznám. Kopancem tedy narovnávám ozdobný disk hrozící vypadnutím a nasedám. Ještě se ptám, na koho si mám stěžovat za tu schovanou značku. Na správu komunikací, dí jednoznačně uniformovaný muž.

Přijíždím domů. Ulici již zdobí prázdné krabice od Dona Santose a Moravské perly. Po úklidu ani stopy. Někteří bezdomovci usnuli. Z popelnic přepadávají na chodník oděvy, které dostali v Armádě spásy. Tedy jen ty oděvy, které jsou demodé. Bezdomovec, který je in, přeci nebude chodit v předloňské kolekci.

Volám na Správu pražských komunikací. Slušný, jistě usměvavý muž mi diktuje telefonní čísla na oddělení, které má na starosti náš obvod. Tam to však nikdo nebere. Znovu volám slušného muže. I po telefonu se zdá, že již není usměvavý. „Jakou mají pracovní dobu? Nikdo mi to tam nebere,“ táži se úředníka placeného z mých daní. „Snad nepředpoládáte, že tam pořád seděj. Asi jsou v terénu.“ „Můžete mi dát nějaké internetové spojení? Email, jejich webové stránky, vaše webové stránky, nějaké webové stránky…?“ Muž připouští, že o něčem takovém slyšel. Tuší, že jeho zaměstnavatel používá web. Nic bližšího mi však sdělit nemůže. Neví, nezná.

Usedám k počítači. Na připomínky má Pražská správa komunikací on-line formulář.

Nikde však ujištění, že dostanu odpověď. No a když dostanu, tak co vlastně z toho. Přenosné značky jistě nezvětší. Už by se nedaly schovat za kontejner. Peníze mi nikdo nevrátí. Zbytečná námaha, že?

Když už tak sedím u počítače, začínám psát fejeton.

Jaro je tady! Už mi zas odtáhli auto…