19.3.2024 | Svátek má Josef


BYLO: Pět přátel z bloku - úplně v trapu

8.8.2022

V létě na to vzpomene každý. Zásoby kamarádů z dětství… se vám ztenčily. Samo sebou máte lidi, na které se druzí lepí odmalička, až to ničí samostatný vývoj těchto lidí; ani neumějí být sami sebou; ale to není můj případ. Osobní má zkušenost je jiná. Jeden po druhém se mi kamarádi z bloku a ulice odstěhovali a jeden čas jsem si vážně namlouval, že se to na mě negativně podepsalo; naštěstí to pravda nebude.

Na rohu našeho bloku žil - v rodinném domě - Pavel Kubeš: chodili jsme blbnout k nim na dvorek, ještě v předškolním věku. Hráli jsme si na sochy, třeba, Honzo, vstávej, nebo vedli války. Jednou jsem se dostal do podezření, že jsem tam kluka trefil do hlavy buližníkem. Ale to jsem nebyl já. Prvně jsem kámen viděl, teprve když frčel zezadu nad mým pravým ramenem, a Suchý ji naplno koupil do spánku: crčela světle červená krev. Mí rodiče a má babička to později podali asi takto: „Bože, co jste tam vyváděli? My tady koukáme oknem a nejdřív letí starej Suchý ulicí, potom i mladej. Kam se ženete? Prý: ke Kubešům. Ivo, Ivo. Kdo hodil kamenem? Přiznej…“

Po čase dvorek osiřel, Kubešovi se odstěhovali, ani nevím kam; a taková tam bývala vybraná společnost na dvoře. I starší holky!

Naproti v obřím, bílém činžáku žil Eda Babka, jehož táta byl námořní kuchař na lodi Pionýr, ale shořela někde ve Štětíně, tak dělal starý Babka pak námořníka na jiné z lodi naší tehdejší flotily. Edova máti byla v domácnosti - a švadlenka; chodil jsem k nim a obdivoval papouška Žako. I Edu. Protože mi jednou ukázal, jak strašně „tlustej“ balík prašulí tatík vždy přiveze. Jednou za půl roku. Eda měl taky lepší hračky. Nevídané bubínkové revolvery - na kapslíky: jak jsem po nich jen toužil. Je to zvláštní, možná, ale celé dětství jsem miloval svírat v pravačce (plastovou) pažbičku pistole či revolveru: a snil o nekonečných bitvách. Střílel jsem a střílel, s tím jsem se snad už narodil; leda bych to, ehm, viděl v televizi – a napodobil. To je taky možné. Tak třeba úvodní „znělka“ seriálu Démon impéria (byl bulharský) vždy začínala doskokem démona na zem, načež vypálil ze dvou pistolí; já si to tak aspoň pamatuji. A babička mi nějaké bouchačky kupovala, to jistě, ale bez Edových kapslíků to nepráskalo. To jste pak museli práskat leda pusou.

Ta agresivita se u mě ale projevovala i jinak. Napadal jsem zprvu Edu! Nesl mamince dortíky a rohlíky a já měl dobrý pocit, když posléze bulil a ležel na ulici mezi těmi rohlíky. To už bylo vyvrcholení našich bojů - a mladá Babková si přišla stěžovat, vidím ji jako dnes. Jde od našich vrátek, já si klidně hraji na písku. Buduji hrad. Paní Babková ale nejde ke mně a nevysolí mi facku, nýbrž vystupuje po schodech a klepe nám na dveře. Potvora jedna. Bestie. Ty-ty-ty, dělám na Babkovou prstíkem: to si taky jasně pamatuji. Jestli tehdy gesto vnímala, muselo ji pobavit.

Proč jsem Edu mydlil, nevím. Zvířecí instinkt? Asi. A když jsme spolu pár týdnů chodili za roh do školky, tak tam Edu mydlili rovněž jiní. A víc. Prostě si o to čímsi říkal? Jo. Ne ústně. Vizáží. Menší postavou. Ale náhle se něco zlomilo a určitě to nebylo tou jeho máti a jejím: „Žaluji.“ Povyrostli jsme a ptal se mě, zda jsem prý v biografu viděl Gappu. Japonský film. Povídám: „Co to je?“ Celé veledílo mi převyprávěl a od té doby jsme spolu podnikali vše možné i nemožné, stal se i vděčným posluchačem mých vysněných příběhů. Nebo jsme budovali dům z bedýnek na plošince, kterou jsme vytvořili v tělese bedničkové haldy. Asi tím vším v Edově činžáku tenkrát topili. A jednou udělali táborák. Ale když jsme domeček konečně měli, přišel Hajšman, rozflákal ho. Jméno Hajšman je mi dodnes synonymem nepřítele a padoucha; Eda si skoro plačky stěžoval, že ho Hajšman „furt honí“. A najednou se Babkovi odstěhovali do Rokycan. Jaká škoda. Jen matně si pamatuji loučení. Jednoduše jsem to ale bral jako hotovou věc; ani mě třeba nenapadlo, že bychom si mohli psát. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych Edu jezdil navštěvovat; ale ukázalo se, že strýc Jiří v Rokycanech žije v tomtéž paneláku. I šel jsem během rodinné návštěvy na druhý roh domu. Stáli tam Eda - a zdejší jeho kamarádi. Řekl jim: „To je Ivo, on umí vyprávět.“ Na něco jsme usedli, nebo se opřeli o barák? Nevím, ale musel jsem dokázat, že Eda nekecá. Sice jsem to zvládl, ale řekl bych, že jsme se od té doby už neviděli. Vina, je-li to vinou, je víc na mé straně. Možná jsem si našel jiné ozvučné desky, což mi stačilo. Kdo ví.

Kluk Suchý zásah buližníkem přežil. A měl dvojče. Byli Petr a Pavel. Hrávali jsme u nich na zahradě fotbal, skoro proti našemu domku, a nakonec mě dali do branky. Nejméně jeden míč jsem vykryl zdviženýma rukama a měl sváteční pocit, takže asi za pět minut Suchému povídám: „Tamto jsem přece chytil.“

„Blbost!“

Co? Jak to mohl být gól? Stál jsem možná za neviditelnou čarou mezi dvěma buližníky, když jsem do té meruny plác. Moc vzadu. A ve sklepě měli prý Suší podzemní chodbu, ale nikdy jsem ji neviděl, jen ve svém snu; což ale nevadí, protože žijeme dvakrát: jednou v reálu a podruhé právě ve snech. To už věděl Ian Lancaster Fleming.

V domku na velké zahradě ale žila rodina Suchých a nemohl jsem proniknout ani do přízemí, natož do sklípku. Kluky Suchých třeba onehdy napadlo, že nepůjdu domů na oběd a dám si něco u nich. Vtáhli mě tedy dovnitř a jejich děd-pán domu řval: „Ven! Ven! To tu nechci!“

Na jeho sklep jsem stejně nezapomněl; vždyť Suší tvrdili, že je chodba součástí nekonečně dlouhé štoly, která prý vede z vrcholu kopce až za řekou a těsně pod městem - a na vrchol lesnatého kopce na opačné straně. Já tomu věřil.

Z velké zahrady náhle většinu prodali - a měla se na té většině budovat nová mateřská škola. Suší byli ze ztráty území namíchnutí a snili jsme kolektivně, jak budeme zedníkům uchystávat léčky, pasti a nástrahy. Kde všude se propadnou, která podlážka křupne. Jenže už den po snění, když jsem na Petra s Pavlem vychrlil pět svých nápadů na boj, mě setřeli. „To se nesmí, přece, ty vole, co to chceš dělat?“ Prvně v životě jsem tehdy viděl někoho otočit ze dne na den, to mi bylo tak pět let. Doma jim to vysvětlili.

Cítil jsem zklamání. Pak se odstěhovali. Jejich rodiče se rozvedli. V ulici bylo už o čtyři kamarády méně - na hraní her typu Krvavý koleno či Cukr, káva. A to, že jich bylo o čtyři méně, znamenalo, že došli. Tedy s výjimkou správňáckého Miloše Kubína; ale ten byl o několik let starší, což je v raném dětství generace. Ale jo, trochu jsme se i kamarádili, ale o roky později.

Ještě existovala Irena, jejíž rodiče měli barák takřka proti našemu. S tou to taky šlo. Vytrhali jsme třeba na jednom místě ulice „škodlivý“ heřmákem. Zbyl flek po hromadě písku. Už bez heřmánku. Nebo jsme s „Iry“ seděli na podezdívce hradby a čučeli urputně do země; pamatuji si to, jako by to bylo dnes. „Teď!“ vyhrkla. „Teďka jsem to trochu zahlídla.“

Snažili jsme se - ve čtyřech, pěti letech - rozeznat, že se zeměkoule točí. Ale byla holka, jaksi samovolně jsme se zase oddálili. Nebo mou vinou. V ulici mi tak nezbyl jediný kámoš.

A proč jsem nezašel o blok dál? Asi proto ne, že do šesti let mě rodiče dost hlídali. Drželi doma. Anebo babička. - Pak začala škola, kde jsem kamarády našel; ale chci se ve vyprávění vrátit na začátek, kdy mi byly - skutečně - teprve tak dva, tři, čtyři roky… a potkal jsem na ulici Ríšu.

Sice v ulici nežil, ale z bloku byl taky. Jen z druhé strany (tam už se rozkládalo náměstí) - a já šel jednou s babičkou prachem a on vesele šlapal na tříkolce s mámou a okamžitě jsme si padli do oka. Absolutně. Výš líčené vztahy byly proti tomu jiná láce. Nula. Ríšu jsem skutečně miloval. Poznával jsem to podle toho, že mě každé naše setkání jakoby vytrhlo z nicoty, i když to předtím nicota nebyla, a vrylo se mi - každou vteřinou - do paměti. Dodnes vím, jak probíhalo setkání dvě (a že mě mj. naučil kotrmelec na klandru), jak to třetí (dělali jsme „maltu“ u nich na dvoře a kladli cihly, než to jeho táta zlikvidoval), jak to čtvrté (koupali jsme se u nás na zahradě)… Kolik těch setkání mohlo být? Nevím. Pak se mu rodiče taky rozvedli, najednou žil v Lounech, už jezdil leda na prázdniny. Kousky prázdnin. Ani do školy se mnou samozřejmě nenastoupil. Nikdo z nich. Ale Ríša byl maximum. Se mnou si hrál v ranějším věku a já k němu cítil víc; ale když se s tátou odstěhoval až do Blavy, už se nevracel takřka vůbec. Jistěže jsme si občas psali, ale to nestačilo. Odtrhli jsme se. Rozžehnali se. Jako dospělák začal jezdit kamiónem po Evropě, oženil se ve Švýcarsku a bydlí tam dodnes. Vrací se, ale mně připadá, že mezi námi zůstala sotva dvacetina toho, co by zbylo, kdyby zůstal. Jsem názoru, že nás život roztrhl moc brzy, a abych užil taky nějaké klišé: doteď si pamatuji, jak mi jeho zmizení trhalo srdce. Stesk to byl, nepamatuji, že bych se s tím vyrovnal.

Ale sám jsem ani zdaleka nebyl. Nikdy. To by bylo totální zkreslení věci. Vždy jsem měl o dva roky mladší sestru, dlouho i babičku a dva milující rodiče, měl jsem perfektní učitelky na základní i obecné škole, bezvadné spolužáky. Hodně jsem si ale kreslil a četl. Ríšu to podle mě nahradilo. Třeba se pletu (a nezapomeňte, že takové šestileté dítě je permanentně v psychotickém stavu, aniž je nenormální), ale takové podezření, že bych ležel ve Třech mušketýrech a jiných veledílech typu Ostrova pokladů a Dětí kapitána Granta daleko méně, kdyby se „tenhle“ Richard neodstěhoval; a občas si říkám (a jistě se mýlím), že bych i já sám teď byl (ámen) o dost jiný člověk.