Ptáci a savci mají velmi vzdálený společný původ. Vyvinuli se ze zcela odlišných plazích skupin, jejichž společní předci jsou v nedohlednu – snad až někde kolem či před rozmezím prvohor a druhohor. Bez ohledu na tento oddělený vývoj máme však mnohé vlastnosti podobné či obdobné, a to až překvapivě.

Souběžný, konvergentní vývoj je obdivuhodný zvláště v činnosti mozku. Základem ale je teplokrevnost, která umožnila nejen velmi rozličné adaptace na různá prostředí a zdroje potravy, ale také vývoj mozku. Kvalitativní změny mozkové kůry se mezi ptáky a savci výrazně liší, ale funkce jsou v mnohém podobné. Především nám a ptákům umožnil rozvíjející se mozek dobře se učit, s čímž souvisí i schopnost dobře si pamatovat. To se ale například projevuje i podobnými charakteristikami spánku a jeho členěním na fáze (ptáci je však mají kratší a střídají je rychleji než savci). U ptáků a savců jakožto vyspělých skupin obratlovců pozorujeme zvýšenou sociálnost (ale trochu v odlišné podobě) a intenzivní péči o mláďata.

U mnohých ptáků a savců je velmi důležité hlasové (vokální) dorozumívání. Pro ptáky z řádu pěvců je pak velmi nápadný zpěv. Savci sice nejsou ve vokálních projevech tak obdivuhodní, ale i mezi nimi nalezneme kvalitní interprety – např. mezi primáty. Určitou výjimkou jsme my lidé, pro které je řeč (a vlastně i zpěv) nezbytná a velmi rozvinutá. Výzkum zpěvu ptáků dospěl k poznatku, že i zde dochází k paralelnímu (konvergentnímu) vývoji. Jak pro ptáky, tak pro lidi je charakteristické, že v útlém věku jsou mláďata a děti zvýšeně citlivá na odposlouchávání rodičů. Podobné je i také velmi rané procvičování motoriky zpěvu a řeči – u ptáčat hovoříme o „předzpěvu“, naše děti zase kolem půl roku začínají „žvatlat“ a vyslovovat slabiky. Ale podobnost jde mnohem dál. Pro pozdější mluvení máme vrozená určitá schémata, jak sestavovat ze slov věty, jinak řečeno je nám dána evolucí do vínku schopnost syntaxe. Máme předem dáno, kde v mozku budeme řeč rozpoznávat a kde ji budeme vytvářet řízením mluvidel. U pěvců můžeme také pozorovat specializované oblasti, které umožňují vnímání a produkci zpěvu.

Jak se ukazuje, jsou řeč lidí a zpěv ptáků podmíněné vzájemným působením některých genů a prostředí (především zpěv a mluva rodičů). Mezi geny, které se u řeči a zpěvu uplatňují, patří geny označované FOXP. Z nich především gen FOXP2 má mimo jiné funkce zásadní důležitost pro vývoj mozkové kůry v oblastech, kde se učíme rozpoznávat řeč. Porucha tohoto genu nám znemožní naučit se mluvit. Tento gen (pochopitelně od lidské verze se u ptáků liší) je obdobně klíčový pro ovládnutí zpěvu a pro jeho plastičnost. Genetických faktorů se zde uplatňuje více, ale význam genu FOXP2 je v obou případech nezpochybnitelný.

Ačkoliv je společný základ ptačího a našeho genu FOXP2 velmi prastarý (jinak řečeno liší se), plní tento gen ve vývoji mozku takové důležité funkce, že jak u ptáků – pěvců, tak u nás lidí byl evolučně nezávisle na sobě využit k vytvoření podmínek pro dva nejúžasnější způsoby dorozumívání – ptačího zpěvu a lidské řeči.

(Podle Nature Reviews – Neurosciences, 2010)