16.1.2022 | Svátek má Ctirad


VĚDA: Trus (3)

3.7.2015

Vše, co jste chtěli vědět o výkalech, ale neodvážili jste se zeptat

V úvodu jsem citoval Jana Wericha a jeho názor na slovní zásobu prostšího Čecha. Zmínil jsem se také o praslovanském původu slova hovno. Teď bych k tomu dodal, že toto slovo je odvozeno od praslovanského kořene znamenajícího dobytek a původně označovalo pouze lejno hovězího dobytka, na výkaly obecně se význam rozšířil až později a potom nabyl různé další významy. Ovšem základní význam je běžné lidové označení stolice. Ve slušnější řeči se slovo někdy nahrazuje slovem houby ve funkci eufemismu nebo zdrobnělinou hovínko, která není míněna tak vulgárně. Velmi rozšířený je druhotný význam “nic”, vycházející z toho, že lejno je věc bezcenná a nepoužitelná.

Slovo je také užíváno v různých ustálených frazeologismech: Být zmrzlý jako hovno; zaplatit to i s hovnama (zaplatit vše, do haléře); nemá něco, ani co by hovno osolili (má něčeho velice málo); mít hovno (tj. nic); a naopak mít peněz jako hoven (ev. jako sraček); hovno by po sobě sežral (je lakomec); mazat se s hovnem (zabývat se něčím nepříjemným); ale mazat se s něčím jako s hovnem (chovat se s přehnanou uctivostí); maže se to jako hovno (o mazlavé hmotě); rozmazávat si hovno po hlavě (zaplétat se); má v sobě ještě civilní hovno (o nováčkovi na vojně); musí vidět každé hovno (je příliš zvědavý); bere každé hovno dvakrát na vidličku (je puntičkářský); sežrat Šalamounovo hovno; podávali jsme si hovno přes plot (jsme vzdálení příbuzní); jedno oko má rybí a druhým hovno vidí (je krátkozraký); myší hovno za pepř udávat (klamně vydávat něco špatného za něco dobrého); držet se něčeho, nebo někoho jako hovno košile (popř. lepit se na někoho jako hovno na košili, tj. být nesamostatný, případně vtíravý); nese se jako hovno na lopatě (o nafoukaném člověku); plést z hovna bič (dělat něco marného); vzduch namazaný od hovna (vzduch páchnoucí větry); smrdět jako hovno; šlápnout do hovna (dostat se do potíží). Mimochodem o posledně jmenovaném výrazu se říkalo, že má stejný význam jako “vstoupit do strany”.

Známé jsou také větné výrazy Z hovna bič neupleteš; Hovno mu líže košili (o někom, kdo náhle pocítil tělesnou potřebu); Je mu to hovno platný; Všechno je na hovno, akorát včely na med, a ten je taky na hovno; Do toho je mu hovno; Kdo dlouho líhá, hovno mívá; Čím víc se s hovnem mažeš, tím víc smrdí; Do hovna se nemá šlapat; Hovno by pod sebou sežral; Víš, co znamená myslet? Hovno vědět; Až pokvetou hovna; a tak dále. Další použití tohoto slova je coby synonymum pro údiv (asi jako: „Nekecej!“) a vyjadřuje také potíže všeho druhu („Ále, je to na hovno!“), hotový syntaktický vesmír pak představuje používání jako samostatné citoslovce ve významu velmi intenzivního záporu.

Slovo hovno je používáno v kultuře, zejména v literatuře a filmu, většinou – ale ne pouze – v přímé řeči jako prostředek jazykové charakterizace postavy či prostředí, prostředek k šokování veřejnosti, prostředek pro zvětšení drsnosti či realističnosti textu. Někdy mají též vulgarismy čistě komickou funkci. (Všechny tyto možnosti použití v sobě spojují např. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka.)

Termín hovno je doložen už v druhé čtvrtině 14. století v nejstarším českém dramatu Mastičkář, kde mastičkář vzkřísí Abrahámova syna Izáka tím, že mu poleje hýždě výkaly, a píše se tam také „o svém pánu i hovna netbáš“. Ovšem ve středověku hovno nebylo považováno za vulgární výraz a třeba Jan Hus je dokonce užíval v kázáních a parafrázích bible v čistě náboženském kontextu: „Proto váží sobě Buoh kněžské svátky za hovno, že opúštějí nábožnů modlitbu.“ Nejsem si jist, zda to byl také Jan Hus, ale četl jsem parafrázovaný text Matoušova evangelia, 15. kapitoly, 11. verše: „Není důležité, co do člověka vchází, ale co z něj vychází.“ V renesanční literatuře je možné termín najít v Prostopravdě (1619–1620) Mikuláše Dačického z Heslova (v básni “Marná sláva a paní Pejcha tohoto světa”, kde je dvojverší: „Nemůžť nijakž jabku hovno / ve všem všudy býti rovno“ a následuje “Nospomanatamus : Hovno rozplyne na vodě / jabko plyne v své podobě.” Jan Amos Komenský pak v roce 1633 vydal v češtině svou učebnici latiny Dvéře jazyků otevřené, kde popisuje různé jevy a věci včetně lidského těla. Píše tam např.: „Neb žilky mlíčné zažitost vysávají a ji (zbytků hustších skrze střeva a řit ven vy/bývajíc, jenž lejna a hovna slovou) donášejí k játrám: kdež se znovu děje oddělení.“ Běžné užívání tohoto slova v té době je již doloženo především ve folklorní slovesnosti a jejích záznamech, například u Jana Jeníka z Bratřic (1756–1845). Jungmannův Slovník česko-německý (1834–39) sice slovo uvádí, ale označuje ho již za „břidké“ a uvádí k němu již některé eufemismy.

Nicméně ve “Křtu svatého Vladimíra”(1855) Karla Havlíčka Borovského se v prvním zpěvu dočteme, že “Pro nic za nic robotovat / nevěděl bych věru, / na tu jeho čokoládu, / že mu na ni seru! / Car necar, svátek nesvátek, / že mi všechno rovno, / ne a ne a nebudu hřmít, / co z toho mám? Hovno!” Snad nejznámější literární výtvor na tento námět je “Balada o hovně” (někdy jen Hovno nebo také Těžítko), která je připisována Jaroslavu Vrchlickému stejně jako ještě vylgárnější “Rytíř Smil”. V posledně jmenované básni narazíme např. na verše:„Vlez jen v postel, pane milý, / zůstanu u tebe chvíli, / u stolu spát nevhodno / to přec stojí za hovno.“ To nás již přivádí do 20. století a tento výraz je používán v české literatuře či kultuře snad ještě častěji. V poesii např. v básni “Nepřátelům,” z roku 1949, Vladimír Holan píše “Být není lehké... Lehká jsou jen hovna...” a o dva roky později Egon Bondy popisuje realitu ČSR v rozsáhlé básni “Pražský život”: „... Avšak všechno si to bude stejně rovno. / Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno / Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda / hovno skvělá hospodářská prosperita národa...“ Věta „Hovno je vždycky jenom hovno.“ je také posledním zápisem v denících básníka a disidenta Jana Zábrany (1931–1984). Prvním použitím v názvu knihy (nepočítáme-li samostatný bibliofilský tisk Vrchlického již zmiňované básně z roku 1932) byla sbírka povídek Hovno hoří Petra Šabacha z roku 1994, na jejíž motivy později vznikl film Pelíšky (název knihy je odvozen z prologu, v němž autor popisuje zcela vážnou diskusi dvou mladíků, zda hovno hoří, či nikoli).

Situace dosáhla v současnosti takového stupně, že v roce 2013 Mirko Raduševič vydal článek ”Česká literatura a její fekální vulgarismus”. Podle tohoto žurnalisty, “česká písemná tvořivost se ke slovu ‘hovno’ a k fekalismu hlásí bez uzardění a odedávna. Slovesný projev přitom kopíruje běžné užití vulgarismu ve společnosti, a to ve všech jeho funkcích: od osobního postoje, přes přesvědčovací funkci a zesílení výrazu až po zábavnou funkci. Nemysleme si, že role tohoto vulgarismu je jaksi vedlejší, spíše naopak z hlediska jazykovědy a analýzy společnosti může být podstatná, když si uvědomíme, že se vulgarismy a u nás fekalismus vyvíjí a tím, že překračují společenské normy a jsou tak leckdy svobodným vyjádřením naší vůle. Použití vulgarismu v literatuře musí být umné, neboť jistě víme, že nadměrné jejich použití stírá jejich další funkci, kterou je negace.” Raduševič dále píše, že “svoji specifickou roli vulgarismu v literatuře sehrály dva směry - ´totální realismus´ a tzv. ´beat generation´. Totální realismus používá vulgarismus jako expresi pro vyjádření každodennosti – všední reality se vším všudy, tedy i v prosté řeči.” Potom autor cituje z “Veršů starého muže” od Ivana Diviše: „Je to zem, kde básník je hovno” a pokračuje tvrzením, že “do této kategorie patří zcela určitě Bohumil Hrabal a za příklad se dává jeho ‘Jarmilka’: ‘Kráčím podle ní a šeptám: Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona mi odpovídá. Až pokvetou hovna!‘”

Dále Raduševič konstatuje, že “u beatniků byl vulgarismus vyjádřením vnitřní svobody, až rozkoše z ní.” Za příklady dává již zmíněného Egona Bondyho a Ivana Martina Jirouse - Magora. “Ivan Martin Jirous je spojován s Plastic Peoples a zde najdeme i básníka s textem nejvíce citovaným. Jde o Pavla Zajíčka a často zmiňovaný koncert Plastiků, který se konal 1. prosince 1973 ve Veleni u Prahy. Zde se Pavel Zajíček proslavil, když recitoval svůj, později StB zneužívaný text: ‘Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu.’ Tento text z básně ‘Anti’ se stal mezi lidem velmi oblíbený, ale Zajíček jich má celou řadu, jako např. ‘Čemu se podobáš ve svý velikosti, hovnu, hovnu, hovnu.’ Zajíčkovým písňovým textem ‘Podoba’ jsme se dostali poněkud mimo literaturu a pátrání mimo ni by nás dovedl k dalším příkladům vulgarimus a fekalismu.“ Mezi nimi je třeba “Balada na H” z roku 2006, “Blues o hovně” Pepy Nosa z roku 2008 či texty písní Masturbace “Smrt & prt (Balada o hovně)”. Raduševič končí svůj článek zmínkou o filosofické eseji Vladimíra Boreckého „Fragmenty fekalismu“, který vytvořil rozebírané tvorbě až teoretický základ.

Všechny tyto informace ovšem neodpoví na otázku blondýnky z našeho úvodu, proč kůň, kráva a jelen vylučují úplně jiný trus, ač požívají stejnou stravu. Odpověď spočívá z velké části v zažívacím traktu zmíněných zvířat. Kůň má jednoduchý – jednokomorový žaludek. V jednoduchém žaludku dochází k vlastnímu chemickému trávení potravy. Mimochodem, koně také jedí hodně suché potravy. Zvláštností u koně je nízký obsah kyseliny chlorovodíkové v žaludeční šťávě, která má spíše zásadité až neutrální pH. Pokračuje zde enzymatické trávení potravy pomocí enzymu pepsinu a lipázy. Kapacita žaludku koně je ve srovnání s ostatními býložravci velmi malá. Proto by kůň měl jíst malé množství krmiva, ale často. Potrava pak opouští žaludek a postupuje přes tenké střevo. Hlavní trávení živin probíhá u koně v tenkém střevě, které je poměrné krátké. Trávenina se zde nezdržuje nikterak dlouho a vzhledem k rychlému postupu tráveniny tenkým střevem zde dochází k velmi intenzivnímu vstřebávání živin. Zbytek obsahu putuje do tlustého střeva, které se skládá ze slepého střeva, tračníku a kyčelníku. Pro nepřežvýkavé býložravce (kůň, králík), hraje v trávení rostlinného potravy velmi podstatnou roli slepé střevo, kde dochází k mikrobiálnímu natrávení rostlinné potravy. V tlustém střevě dochází k vstřebávání vody a části těkavých mastných kyselin. Obsah tlustého střeva se postupným vstřebáváním vody zahušťuje, dochází k hromadění kvasných a hnilobných produktů a původní zažitina nabývá charakteru výkalů.

Všechna zvířata s kulovitými výkaly jsou vysoce efektivní v používání vody ve svých tělech. Vyždímají ve svých střevech ze stravy veškerou vlhkost a tak se jejich výkaly začnou formovat do koulí. Tak i koně jsou efektivnější při absorpci vlhkosti z potravin než dobytek, i když ne tak efektivní jako zvířata vyměšující bobky. Tlusté střevo koní pak podobně jako u zvířat vyměšujících bobky rytmicky tlačí výkaly ven do konečníku, což vede k jejich jednotnému tvaru a velikosti. Samozřejmě konečník také hraje roli a koně mají lepší kontrolu konečníku než krávy. Některá zvířata mají vnitřní svaly, které ovládají proces do určité míry tak, že každý bobek vyjde prakticky ve stejné velikosti a tvaru – konečník v podstatě působí hodně jako lis (možná lepší analogie je plnička klobás). Mimochodem, vědci dosud nezjistili, jak výše zmínění vombati tvarují své bobky, ale jsou zploštělé již v tlustém střevu a slyšeli jsme, že prý si pomáhají i ocasem. Koňské kobližky nejsou zcela konzistentní, ale téměř. Protože koně mají také větší tlusté střevo, kobylince jsou větší než bobky. Když jsou výkaly více amorfní, znamená to, že tvaruje pouze řitní svěrač; pokud svěrač zůstane dlouho otevřený, výměšek je dlouhý a nepřerušený jako u lidí. Tento jev není jen důsledkem vláknité stravy (ačkoliv by bobky pravděpodobně jinak nedržely svůj tvar), protože zvířata jako krávy a bizoni jedí také vláknitou stravu, ale jejich trus není formován.

Jak krávy, tak jeleni patří mezi přežvýkavé, a tak mají žaludek složený – čtyřkomorový. Tato zvířata přijímají značné množství těžko stravitelné potravy, a proto mají před vlastním žaludkem umístěn předžaludek, který se skládá z bachoru, čepce a knihy. K dokonalému rozmělnění potravy dochází u přežvýkavců při odpočinku, tedy při tzv. přežvykování - ruminaci. Jde o proces, při kterém obsah předžaludku je po částech vyvrhován a znovu mělněn a polykán zpět. V předžaludku dochází k mikrobiálnímu trávení rostlinné potravy a přeměně těžko využitelné potravy v kvalitní bakteriální protein a metabolity. Ovšem trávení je také ovlivněno flórou, která existuje ve střevech. Jsou to mikroorganismy, které pomáhají rozkládat stravu. Kolonie této flóry jsou slabší u jelenů než u krav, a proto ač je strava všech přežvýkavců velmi dobře strávena, proces trávení jelenů není tak úplný jako u skotu. Nicméně je trávenina v tomto stádiu kašovitá. Voda je vstřebávána v tenkém a tlustém střevě a tato absorpce je u skotu daleko nižší než u koní či jelenů. Spolu s velkým průměrem tlustého střeva a malou kontrolou konečníku to znamená, že kraví trus začne jako válec a končí na zemi jako neforemná placka. Tlusté střevo jelenů je tenčí, a proto i jejich výkaly jsou menší. Protože voda je z velké části vstřebána, jelení výkaly nekončí jako beztvará hmota, ale jako malé bobky. Podobně třeba koza má střeva s malým průměrem, sní všechno a má velmi těsný řitní otvor. Střevní trakt od žaludku do konečníku je dlouhý a absorbuje většinu kapaliny z výkalů před opouštěním těla. Proto vytváří malé bobky, které jsou bohaté na vlákninu. Lovci pak vědí, že třeba samostatné kulaté bobky ukazují, že jelen jedl listy, větvičky a jinou vegetaci nad zemí, zatímco hrudkovitý trus naznačuje měkčí stravu, tedy trávu, jetel, vojtěšku, jablka atp. Ovšem lovci dokáží vyčíst z trusu jelenů také informace o jejich chování, blízkosti atd.

KONEC

Petr Schubert







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.