Včera mě televize informovala, že v průběhu necelých deseti let vzrostl u nás počet lidí v ordinacích psychiatrů téměř o polovinu (na 149 %). Komentátoři hned věděli proč: ve světě přibývá stresu a to vede k duševním poruchám. Nezpochybňuji fakt, že přibývá lidí, kteří pomoc psychiatra vyhledávají. Nepřibývá však duševních nemocí a už vůbec nikde není doloženo, že by přibývalo stresu a že by stres byl vždy pro zdraví škodlivý.

Modelem duševní nemoci je depresivní porucha. Na špatnou náladu a málo radosti si stěžuje dnes mnoho lidí. Jestliže je utrpení, které podobné příznaky způsobují, vysoké, člověka hendikepuje, diagnostikujeme u toho, kdo jimi trpí, depresivní poruchu. V USA chtěli ověřit, zda depresivních nemocných skutečně přibývá. Vyšetřili dvacet tisíc lidí jako reprezentativní vzorek obyvatelstva. Zjistili, že 15 % z nich mělo nějaké příznaky deprese a přibližně u 6 % obyvatelstva to bylo tak závažné, že splňovali kritéria pro depresivní poruchu. Po deseti letech toto epidemiologické šetření opakovali. Lidí s depresinvními příznaky nepřibylo a nepřibylo ani nemocných, spíše dokonce zaznamenali nepatarný pokles. Velký rozdíl však byl co do počtu nemocných, kteří se pro depresivní poruchu léčili. Bylo jich dvakrát tolik. Nepřibývá tedy nemocných, přibývá těch, kteří se léčí. Nejsou důvody předpokládat, že je tomu jinak u jiných duševních poruch než u té depresivní.

Jak je to se stresem? Přesná definice stresu praví, že je to stav, kdy organizmus mobilizuje své síly a v krvi dochází ke zvýšení koncentrace stresových hormonů, především kortizolu. Patří to ke zcela „normální“ adaptaci lidského orgtanizmu na podněty okolí. Člověk si při adrenalinových sportech (parašutizmus, potápění, horolezectví) tyto podněty přivolává a nezraní-li se, je to zpravidla jeho zdraví prospěšné, zvýší se jeho odolnost a posílí se jeho sebevědomí. .

Koncentrace kortizolu v krvi se někdy zvyšuje, když se člověk do stresové situace nedostal ze své vůle. Nemůže-li se z takové situace dostat, jako třeba když se při povodni zachránil útěkem na střechu domku a nemůže nic dělat než čekat na helikoptéru, není v obyčejném" stresu, ale v distresu. Distres mozek poškozuje a může dojít i k duševní poruše. Míra svobody rozhoduje, jde-li o „neutrální“ stres nebo distres, eventuálně o eustres, kdy nám stres vyloženě dělá dobře a vyhledáváme ho. Nebylo náhodou, že se průměrná délka dožití u nás rychle a výrazně prodloužila po pádu komunistické diktatury.

Antropologové zjišťují, že se průměrná výška člověka dramaticky zvyšuje. V první polovině minulého století byli udiveni, že nárůst výšky je větší u dětí ve městě než u dětí na venkově. V té době totiž byla výživa venkovských dětí daleko kvalitnější než dětí ve městě. Vysvětlení se vidí v množství podnětů, které na organizmus dopadají. Městské děti – i když třeba podvyživené – měly těchto podnětů nepochybně víc. Bombardování podněty stimuluje růst.

Můžeme se ptát, zda je pro zdraví prospěšné, když člověk neměří 160, ale 185 cm nebo víc. Nevím. Pohled na světové státníky ukazuje, že je mezi nimi pozoruhodně mnoho dlouhánů. Nicolas Sarkosi a Silvio Berlusconi jsou výjimkami, které potvrzují toto pravidlo. Leckterý psychiatr dodá, že mají napoleonský komplex. Nejenže mají vysoké postavy. Mívají také dlouhý život.

Zůstává otázka, zda lidem v nesnázích může pomoci psychiatr a zda je to prospěšné pro jejich zdraví. Platí-li i zde zákon poptávky a nabídky, dá se odpovědět, že ano, poněvadž jinak by jich v ordinacích psychiatrů nepřibývalo. Je zde však důležitější argument, který osvětlím na příkladě. Lékaři se shodují – a potvrzuje to Světová zdravotnická organizace -, že nejméně 95 % bolestí hlavy je psychogenních, tedy že má původ v duševních problémech. Z hlediska perspektivního cíle léčby je výhodnější odstraňovat příčinu než mírnit její následky.

Poslání: Nebojte se stresu, bojte se nesvobody!

22.1.2011

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora