V 70. letech, v začátcích své vědecké činnosti, jsem zkoumal, jak probíhá vazba různých solí na lidské bílkoviny. Velmi nesnadné bylo především uspořádání pokusu. Právě jsme se rozhodovali, jakou další sůl zkusit, když se objevil článek japonských kolegů, kteří už tu uvažovanou testovali. Upustili jsme od myšlenky nejen proto, že už nás někdo předběhl, ale především proto, že při rozpuštění ve vodě měnila předmětná sůl kyselost roztoku, což při takovýchto pokusech nesmí nastat. Přesto Japoncům práce prošla. Při podrobném čtení jsem zjistil, že neuvedli podstatné detaily. Třeba jak roztok připravovali. Dotyčná sůl totiž přijímá dost ochotně vzdušnou vlhkost, takže: používali ji takovou, jaká byla v laboratoři, nebo ji předem sušili? Odpověď článek nenabízel.

Setkal jsem se tedy už tenkrát hned se dvěma prohřešky proti zveřejňování vědeckých výsledků. Prvním byl fakt, že si nikdo nevšiml zásadní chyby se změnou kyselosti, o které už studenti musejí při zkouškách vědět, že je nepřijatelná. Druhým byla skutečnost, že chyběl dostatečně přesný údaj, jak byl pokus proveden, tedy jak autoři připravovali roztok. Kdybych chtěl pokus zopakovat, musel bych zkoušet různé možnosti.

Zcela chybného zvolení zkoumané soli si měli všimnout nejpozději recenzenti periodika. Nestalo se. Je ale pravda, že asi za rok publikovali stejní japonští autoři další práci, která tu předchozí vyvrátila. Nenapsali, že šlo o jejich faux pas, vyjádřili to o dost kulantněji... Nedostatečný popis pokusu je ovšem nemocí, která se s časem spíše prohlubuje. Ani se nemůžeme moc divit – roste tlak, je třeba publikovat, takže se přípravě textu málokdy věnuje patřičná pozornost. Navíc občas opravdu nemají badatelé zájem odkrývat všechny své karty. Ve hře jsou granty na další výzkum. Výsledek? Pokusy se stávají jen obtížně reprodukovatelnými, což by měla jinak být jejich základní vlastnost. Téměř nikdo tedy výsledky neověřuje – není na to čas.

Potížím s reprodukovatelností se naštěstí začínají věnovat američtí výzkumníci. Na Virginské univerzitě například dobrovolně prostudovali stovku publikací z psychologie a zkoušeli popisované experimenty zopakovat. Podařilo se to jen u třiceti šesti prací. Z dalších prověřování zase vyplývá, že v průměru třetinu špičkových prací z experimentální ekonomie nelze v praxi ověřit opakováním pokusu.

Horší ovšem je, když expert na rakovinu a šéf firmy, která vyrábí příslušná léčiva, konstatují, že „po 90 procentech času stráveného výzkumem nebyli schopni zopakovat to, co je popsáno ve vědeckých publikacích“. Jiný odborník uzavírá, že tři čtvrtiny vědeckých prací týkajících se nových léků na rakovinu jsou „neprůstřelné“ – jejich výsledky nelze spolehlivě zopakovat.

Moderní extrémně soutěživá věda má zkrátka nejen úspěchy, ale také temné stránky. Sotva se ovšem lze vrátit do 18. století, kdy si vědci psali o svých výzkumech dopisy, a ještě o sto let později o nich diskutovali při klidných procházkách parkem. Zbývá tedy jediné – doufat ve starosvětskou poctivost. Prosadí se?

Autor je fyzikální chemik

LN, 13.4.2019