Kauza o spolupráci s StB významného českého vědce Jiřího Bártka (JB), odstartovaná v MF Dnes, rozvířila debatu nad morálním aspektem jeho počínání. Vědecká komunita si až na výjimky jistě udělala názor, co vlastně znamenalo ono avizované „kradení“ buněčných linií a laboratorních přístrojů.

Laické veřejnosti se situaci a principy práce ve vědecké komunitě poměrně pěkně pokusili vysvětlit Václav Hořejší a Marian Hajdúch (Ceskapozice.cz, viz níže). Oba vědci popsali jakým způsobem probíhala spolupráce přes železnou oponu, kdy bylo běžné, že zahraniční kolegové ze solidarity, ale i proto, že měli zájem na pokračování spolupráce, poskytovali materiál včetně vyřazených přístrojů. Ke cti JB slouží fakt, že zašel v tomto dál a k údivu StB dokonce kupoval některé přístroje za svoje. Není tedy divu, že StB, která v podstatě jen plnila funkci kurýra (jak si ostatně i sama ve spise stěžuje), pak psala o JB jako o zdatném agentovi. K jejich textům bych snad jen dodal, že buněčná linie je obnovitelný zdroj (buňky je snadné namnožit), a pokud ji někdo odnese, neznamená to, že by na původním pracovišti najednou nebyla. Stojí také za zopakování, že tyto údajně „embargované“ linie byly buď vyvinuty a publikovány přímo JB, případně byly na základě běžné vědecké spolupráce dostupné.

Pro úplnost případného morálního soudu nad JB však v dosavadních textech a komentářích zcela chybí meritum toho, čím se JB vědecky zabývá(l), tedy nakolik byla jeho vědecká činnost nebezpečná či případně zneužitelná zvráceným systémem á la „Bony a klid“, který v ČSSR panoval koncem osmdesátých let, kdy na jedné straně veksláci krytí zkorumpovanou policií a tajnou službou nevěděli co s penězi a na druhé straně česká věda chřadla nedostatkem valut a lidé umírali na rakovinu vinou archaických léčebných postupů. Rád bych se tedy pokusil vysvětlit princip přínosu JB pro poznání a léčbu rakoviny. Čtenář tak bude moci sám posoudit, nakolik jeho „špionáž“ pomáhala vědě (české, ale i světové) a pacientům a nakolik komunistickému režimu nad hrobem.

Zásadním pojmem provázející větší část vědecké kariéry JB je tzv. „checkpoint“, tedy kontrolní bod. Nejedná se přímo o checkpoint Charlie, jistá analogie buněčných checkpointů s kontrolami na hranicích totalitních států se však dá pro pochopení tohoto pojmu využít. (Kdoví, jestli Ted Weinert, autor pojmu buněčný checkpoint /J Cell Sci Suppl. 1989/, nehledal inspiraci právě zde.) Kontrolní stanoviště totalitních států tvořila jejich organickou součást a cílila většinu zbraňových systémů směrem dovnitř. Podobně lze nahlížet i lidský organismus coby totalitní stát, v němž žijí zcela nesvobodné buňky a kde checkpointy slouží k tomu, aby je podrobily kontrole. Každá buňka v sobě totiž skrývá jakousi anarchistickou prapodstatu, pozůstatek nespoutaného sobeckého jednobuněčného organismu, kterým na počátku evoluce byla a jehož probuzení ohrožuje v důsledku celý organismus v podobě nekontrolovaného bujení – rakoviny.

Jako ještě přesnější analogie buněčného checkpointu by mohlo posloužit středověké Japonsko. Checkpointy lze totiž s jistou mírou fantazie nahlížet jako svědomí samurajovo. Pokud dojde k selhání v podobě vymknutí se ze závazného kodexu buněčného „chování“, checkpoint se aktivuje a nutí buňku buď k nápravě (pokud je možná), nebo spáchat sepuku (programovou buněčnou smrt). Tento tradiční pohled na buněčné checkpointy však na základě práce JB a jeho týmu doznal v roce 2006 zásadní revizi. Bártek v prestižním časopise Nature (Nature 2006) publikoval studii, v níž ukázal, že buněčné harakiri nemusí být nutně jediným důsledkem aktivace checkpointu. Alternativou je totiž i stav jeho permanentní aktivace, kdy poškozená buňka přežívá, ovšem s výraznými omezeními, z nichž nejzásadnější je znemožnění dalšího množení. Tato forma omezené buněčné suverenity se v biologii označuje jako senescence. Důvod, proč organismus všechny poškozené buňky nezabije, bude nejspíše v tom, že z principu nerad plýtvá. Tyto buňky se mu můžou ještě hodit, a to obzvláště ty špatně nahraditelné.

Důležitost tohoto objevu, který je do značné míry syntézou mnohaleté výzkumné práce JB a který mu ve vědeckém světě přinesl nemalé uznání, spočívá v uvědomění si, že lidský organismus hostí spoustu senescujících buněk, jejichž dědičná informace může být silně narušena (například vlivem škodlivin v životním prostředí). Pokud dáme tento fakt do jiných, obecně známých souvislostí (na jejichž vzniku se JB nemalou měrou podílel), a sice že naprostá většina nádorových onemocnění je provázena či způsobena právě poruchou buněčných checkpointů, je tady průlomový objev v oblasti vzniku nádorového bujení s důsledky pro prevenci i terapii.

Nyní je na čtenáři, aby zvážil, nakolik byly objevy a bádání JB zneužitelné komunistickým systémem ČSSR osmdesátých let. V nadsázce lze spekulovat o posílení checkpointů na hranicích, případně mohly tehdejším strážcům režimu pomoci k uvědomění, že střílení z obecného kodexu chování vymknuvších se občanů není jediné řešení, že je lze taky zavírat do lochu či pracovních lágrů. Obrácený pohled pak zase ve vědecké činnosti JB může spatřovat diverzní činnost – vždyť pochopením principů, podle nichž vlastně checkpointy fungují, je lze pak lépe obcházet či ničit. Zbývá ještě jedna možnost, totiž že práce JB přeci jen s politikou vůbec nesouvisí ani nesouvisela...

Na závěr bych si rád ještě dovolil malou poznámku k probíhající kauze. Jirku Bártka osobně znám sedm let nejprve jako jeho doktorand, nyní jako blízký spolupracovník.Vážím si jej jako člověka, jehož motivací nikdy nebyly peníze ani touha po slávě, nýbrž jen věda a snaha pomáhat českým i slovenským kolegům a studentům. Je to patriot zasluhující uznání a pokud někdo náhodou hledá adepta na příští Českou hlavu, tak dle mého soudu jde o ideálního kandidáta.

21. července 2011

Související články:
Marián Hajdúch: Kauza profesora Bártka a Státní bezpečnosti: Kmenta a Helcl vytvořili z trusu trus
Martin Rychlík: Vulgární mediální zkratka: Český špión, který kradl