25.10.2020 | Svátek má Beáta


KORONAVIRUS: Pohled exota (2)

28.4.2020

aneb Jak to vidí naprostý „popírač“

Existuje vůbec COVID-19?

Tímto se neptám, zda existuje koronavirus pojmenovaný SARS-CoV-2. Sice i jeho existence by se zpochybnit dala – ve světě, kde lze věrohodně zfalšovat kdeco a kde jsme skoro všichni skoro ve všem odkázáni jen na informace zprostředkované od druhých, bez možnosti ověřit si je vlastními smysly a vlastní osobní zkušeností. Ale budu vycházet z toho, že tento koronavirus je realitou, a věřit, že virologové a epidemiologové skutečně spolehlivě umějí rozpoznat zrovna tento virus od všech ostatních a že na to mají celosvětově jednotnou metodiku, či metodiky sice různé, ale vzájemně kompatibilní a porovnatelné, a stejně tak i spolehlivě kalibrované nástroje měření. A že toto všechno jim jde lépe, nežli počítat a zacházet se statistikou – což jako by oproti době „předkoronavirové“ nějak zapomněli.

Ptám se, zda existuje ta prý jím způsobovaná nemoc COVID-19. Tedy nemoc jakožto specifický syndrom typických příznaků, či, jak se dříve říkalo, nosologická jednotka. Tak, jak jsme zvyklí hovořit třeba o neštovicích nebo o vzteklině, abychom zůstali jen u viróz. Anebo třeba i o chřipce, byť tam již je to méně jednoznačné (protože to, co zvykneme nazývat chřipkou, až tolik jednotný obraz nemoci nemá).

U COVID-19 totiž neexistuje žádný jasně ohraničitelný obraz nemoci (co ještě COVID-19 je a co již není) a žádné typické příznaky. Za něž bylo již postupně označeno kdeco, a zároveň nic tak jednoznačně, aby se to vždy nedalo vysvětlit i bez koronaviru.

Navíc COVID-19 ani žádné typické příznaky nepotřebuje. Je totiž diagnostikována zcela bezprecedentním způsobem jen a pouze na základě detekce přítomnosti viru v těle (no, která z vás, ostatních nemocí, to má - dalo by se říci spolu s klasikem). A tak u takto nakaženého vlastně jakýkoli příznak jakékoli sebemenší patologie (třeba i jen teplota 37,1, u některých lidí normální) může být prohlášen za symptom právě COVID-19. A nakažený = nemocný (dříve zcela nemyslitelné zmatení pojmů).

Nejdříve byla COVID-19, tehdy ještě bezejmenná, považována za nové respirační onemocnění podobné chřipce. Později za respirační onemocnění naopak nepodobné chřipce (rýma, a tak). Posléze ale, jak začali být úředně za oběti COVID-19 prohlašováni úplně všichni zemřelí, pozitivně otestovaní na virus (i třeba oběti autonehody či oběti přestřelky gangů v New Yorku, stihli-li se předtím nakazit?), tak si již s nějakou respirací nemusíme lámat hlavu.

Na mimořádnou nebezpečnost koronaviru se začalo usuzovat jen a pouze na základě spíše vzácných případů vážných respiračních obtíží, provázených oboustranným zápalem plic, vyžadujících napojení na vnější „dýchací“ přístroje a končících i navzdory tomu smrtí. Mimochodem, právě tato svědectví (jak častá vůbec?) dodnes nejvíce děsí lidi a kvůli nim podporují ta jinak zásadně je omezující karanténní opatření. Při tom jako by se zcela odhlíželo od premorbidního stavu plic postiženého, od stavu ovzduší v místních lokalitách (Čína je smogovým zamořením vyhlášená a severní Itálie na tom prý není o mnoho lépe) apod. Schválně, kolik z našich dosavadních zemřelých zemřelo na takováto respirační selhání i navzdory umělé plicní ventilaci? Všichni? 50 %? 10 %? Deset osob? Pět osob? Nikdo?

Právě tento zápal plic s následným velmi krutým umíráním byl prezentován jako důkaz, že se nejedná o obyčejnou chřipku. Přiznám se, že nevím, jak vypadá taková smrt při chřipce, při níž bývá nejčastější letální komplikací také zápal plic. Hádám ale, že tamní zápal plic a následná smrt budou asi nějak významně pohodovější nežli ty u COVID-19.

To, že těžký průběh nemoci pozitivně koreluje s věkem a premorbidní nemocností postižených, je snad samozřejmé. To snad platí u úplně každé nemoci, a nejen u těch nakažlivých. Jen u COVID-19 se to ale zdůrazňuje jako nějaká zvláštnost. Že ale naopak jsou zcela netknuté malé děti, jinak další ohrožená skupina u všech skutečně vážných nákaz, to zase je asi až tak moc velká abnormalita, že se nad ní pro jistotu nikdo vážněji nezamýšlí.

Vypadá to, že úplně všichni první zemřelí (v počtu výše než 100? Ještě vyšším? Někde, třeba u nás, úplně všichni?) byli lidé již tak nemocní, že buď virus jejich smrt jen o něco málo urychlil, anebo zemřeli zcela nezávisle na nákaze virem (mimochodem, za současného stavu poznání o viru nelze jedno odlišit od druhého).

V zemích majících enormně vysoké počty mrtvých (což je druhý největší strašák pro lidi podporující i ta nejpřísnější karanténní opatření), je věcí názoru, budeme-li je chtít považovat za důkaz extrémní smrtelnosti viru a jak to dopadá, nepřijmou-li se včas brutální karanténní opatření, anebo naopak za důsledek právě těch přehnaných karanténních opatření.

Řeknu k tomu jen tři věci:
1) Má-li Německo dlouhodobě při srovnatelně stejném počtu nakažených (jen s časovým zpožděním) skoro řádově (a v některých obdobích skutečně řádově) méně mrtvých nežli Italové nebo Španělé, tak Italové či Španělé oproti Němcům buď mají jinou nemoc, nebo jinak počítají, anebo jinak léči (podle mne všechno to dohromady).
2) Začnete-li posílat celé týmy i zcela zdravých zdravotníků do karantény a stahovat i zdravé či skoro zdravé lidi do nemocnic (semeništím mnoha nákaz a zdroje stresu), a tím pádem nemáte kapacity na léčení vážně nemocných (v medicíně, kromě snad té zkrášlovací, jsou vůbec nějaká odložitelná vyšetření či terapie, aniž by to dotyčným významně nepřitížilo?), tak to jinak nežli nárůstem mrtvých snad ani dopadnout nemůže.
3) Ležíte-li v nemocnici na chodbě na zemi na polním lůžku (zatímco kousek dál je povinně prázdný hotel?), celodenně s rouškou na obličeji, mezi samými podobně postiženými, a s vědomím, že máte smrtelně nebezpečnou nemoc, tak to vaší osobní imunitě asi moc nepřidá.

Ale neexistuje-li specifický obraz nemoci a specifické příznaky, jak víme, dělá-li vůbec koronavirus v lidském těle něco, co stojí za řeč?

Jak jistě vlastně víme, že jde o virus nový? Nejenže jsme ho předtím vůbec nehledali, ale v době „předkoronavirové“ neměly koronaviry ani své vlastní heslo na české Wikipedii. Tak asi byly nezajímavé.

Z čeho usuzujeme, že jde o virus vysoce, až extrémně nakažlivý? To ve srovnání s čím? Vždyť nikdy předtím jsme žádný virus ani bakterii tímto zcela bezprecedentním způsobem nesledovali. A to odhlížím od toho, nakolik vlastně je celosvětově jednotná metodika měření, a spolehlivě kalibrované ty narychlo spíchnuté měřící nástroje. Občas je někde řečeno, že virus je sice relativně málo nebezpečný, ale extrémně nakažlivý. A co kdyby se ty věty prohodily a řeklo by se, že sice je extrémně nakažlivý, ale relativně málo nebezpečný? Znělo by to hned jinak, že? Ale i kdybychom zachovali to první pořadí vět, tak lze namítnout: No, a co? Co je na takové nemoci děsivého?.

Nelze vůbec s žádnou mírou jistoty říci, jak velkou a zda vůbec nějakou roli sehrál virus při smrti té či které osoby. Ví se jen to, že někomu detekovali v těle virus, a to, že zemřel. Ale jaké mezičlánky měl ten řetězec a zda vůbec šlo o jeden řetězec s těmito krajními články (ani ne prvním - jelikož virus už v těle byl, když ho tam našli, a posledním), nijak spolehlivě říci nelze.

Tohle prostě není ani zdaleka (natož zblízka) proces typu třeba vztekliny, kde na začátku nutně je jeden konkrétní druh viru (bez něj by se to vůbec nerozjelo), pak následuje typický a specifický obraz nemoci (u skoro všech, a možná úplně všech nemocných plus minus stejný), a nakonec bez včasného protizásahu vakcínou přichází nevyhnutelně smrt (u všech bez výjimky). Tam asi platí ta jednoduchá úvaha: virus – nemoc – smrt ve smyslu: protože virus, tak proto a jen proto nemoc. A protože nemoc, tak proto a jen proto smrt.

Ale tady? U kapénkově přenášené nákazy tohoto typu, jako třeba u chřipky či nyní u (údajné) COVID-19, se přece jakožto mezičlánky zapojuje tak velké množství námi jen omezeně poznatelných a kontrolovatelných faktorů, že hovořit o smrti na tu či onu konkrétní nemoc je docela ošidné.

A když třeba řekneme, že někdo zemřel na chřipku, co to znamená? Došlo u něj k akutnímu nevratnému selhání některého životně důležitého orgánu. Ale jsme schopni přesně určit či dokonce vyčíslit (nemyslím vyčíslit finančně, ale prostě matematickou rovnicí), jakou roli při tom sehrálo to, že měl v těle jeden konkrétní typ viru (v tomto případě chřipkového), který se tam choval tím a tím způsobem?

Dnes jsou již i mediálně (virologové si to asi mysleli vždy) považovány za smrtelnou nemoc i spalničky, protože na ně umírá velký počet lidí, v tomto případě dětí. Za mého dětství byly spalničky považovány za běžnou a typicky dětskou nemoc. Neočkovalo se proti nim, skoro všichni si je v dětství prodělali a získali tím (snad) doživotní imunitu, a nikdo se jich nebál. Možná některé děti i tehdy u nás na spalničky zemřely, ale my jsme o nich nevěděli. A dnes? Když umírají ty velké počty dětí na spalničky (předpokládám, že najmě v tzv. rozvojových zemích), tak je to výhradně proto, že se neočkované nakazily virem spalniček, anebo i (či dokonce hlavně) z jiných důvodů?

U COVID-19 je to dnes tak, že když 50letá dcera navštíví navzdory karanténě svou 80letou osamělou maminku, ta posléze zemře a u obou se zjistí nákaza koronavirem, tak se obě dostanou do statistiky nakažených, maminka do statistiky zemřelých, a dcera bude mnohými obviněna, že svou nezodpovědností zavinila její smrt (jakkoli nelze nijak zjistit, kdo z nich nakazil koho).

Pokud ale dcera zodpovědně maminku nenavštíví a ta, zavřená doma a vystrašená z toho, že všude kolem létá vzduchem smrtelná nemoc, bude chřadnout absencí sluníčka a čerstvého vzduchu, a strachem a steskem (a navíc třeba i s omezenou možností lékařské péče, jelikož její praktická lékařka dočasně zrušila ordinaci u nich ve vsi, protože musí vypomáhat v nemocnici, kde byl personál vzat do karantény), a zemře (scénář, který by takto kauzálně v době předkoronavirové mnozí považovali za možný, ba dokonce velmi pravděpodobný), tak se do žádných statistik nedostanou, a takové úmrtí bude tedy asi v pohodě.

Přitom ale nikdo nemá jak spolehlivě zjistit, zda v té alternativě, která nenastala (a to v obou z těch případů), by maminka zemřela dříve či naopak později. A ani nakolik, a zda vůbec, návštěva či naopak nenávštěva dcery přispěla ke smrti maminky. Je to vše jen věc víry (toho, čemu věříme, resp. chceme věřit).

Je možné, že nákaza tímto virem a jakákoli úmrtí (a možná i jakékoli zdravotní obtíže?) jsou navzájem zcela nezávislé a vůbec spolu nesouvisejí?

Tahle pro někoho absurdní úvaha možná ale nejlépe vysvětluje mnohé rozporuplnosti u tohoto koronaviru a jeho prý nepředvídatelnost. V tom případě by tak ty údajné oběti COVID-19 byli prostě jen lidé již umírající, kteří se před smrtí stačili nakazit. Ještě v únoru by se do žádné zvláštní statistiky zemřelých nedostali, ale od března se do ní dostávají. Pokud bychom se nakazili všichni, tak by úplně všichni zemřelí byli evidováni jako oběti COVID-19 a zároveň by možná celkově zemřelých statisticky významně nepřibylo oproti dlouhodobému průměru.

Toto ovšem s výhradou, že to jen bez zavedení těch karanténních opatření. Která totiž paradoxně mohou k úmrtím navíc přispívat, jak obecně zhoršují kvalitu lékařské péče (zdravotníci jsou doma v karanténě, namísto aby v práci léčili atd.), brání lidem žít svobodně po svém a tak si i pěstovat svou vlastní imunitu, jsou proti lidské přirozenosti (jsme pohybliví tlupní živočichové a není nám vlastní ani domácí sardinkování a la ponorka – fyzicky i psychicky, ani vnucená osamělost), a nadmíru lidi stresují (včetně obav z ekonomické budoucnosti, které jsou sakra na místě).

Navíc ale, když si dáte tu práci přepočítat si ta prý vysoká čísla zemřelých za třeba první dva měsíce například v Itálii na velikost České republiky (s 6x méně obyvateli, nežli má Itálie), a rozpočítáte si to třeba po okresech, tak to bude na každý okres počet mrtvých zcela zanedbatelný. A to i kdyby šlo o mrtvé navíc (jakože zdaleka nejde) k těm, co umírají tak jako tak i bez koronaviru. A proti námitce, že ale by mrtví nebyli takto hezky zprůměrovaně rozprostřeni po celé republice, ale šlo by o rychlý nárůst čísel v ohniscích nákazy, lze kontrovat, že to se ale číselně eliminuje právě tím, že nejde o mrtvé jen navíc (a dokonce možná ani jednoho navíc?).

Nehledě k tomu, že minimálně u nás (ale i jinde?) žádná taková ohniska nákazy, kde by proto umíralo více lidí nežli jinde, nejsou. To totiž patří mezi ty zvláštnosti a nevyzpytatelnosti koronaviru - že nejsou jasně detekovatelná ohniska nebezpečné nákazy. Která by se šířila zjistitelně od pacienta nula k pacientovi jedna, od pacienta jedna k pacientovi dva atd. Není to tak, že osoba, která zemřela, před svou smrtí, prokazatelně nakazila několik dalších osob, z nichž významná část pak měla vážné zdravotní obtíže či dokonce zemřela. Toto je v epidemiologickém smyslu u tohoto koronaviru zcela náhodné – kdo pozorovatelně onemocní a kdo zemře. A jediné (pokud vůbec něco), co pozitivně koreluje (čím více, tím více) s těžším průběhem nemoci, neřkuli s následnou smrtí, je jen a pouze premorbidní stav organismu nakažených. Nic jiného.

Všichni se děsí té tzv. smrtnosti, o níž předtím skoro nikdo neslyšel a která se stala populární jen proto, že je to vyšší číslo než tzv. úmrtnost. A přitom smrtnost (letalita, podíl zemřelých k nakaženým) není vůbec důležitá. Když budete mít velmi vzácnou nemoc se 100procentní smrtností, kterou se nakazí ale jen pět lidí za rok (a všichni tedy zemřou), tak to skoro nikdo nezaznamená, nestane se to mediálním hitem, a tudíž to nikoho nevyděsí. Zatímco když budete mít nemoc s jen 2procentní smrtností (čili cca 2x méně nežli COVID-19), kterou se ale nakazí 50 % obyvatelstva, tak to už bude někde sakra pořádně znát. Z hlediska populace totiž jen úmrtnost (mortalita) je to, co se počítá, jakožto nejenže podíl zemřelých v celé populaci, ale i (jinými slovy totéž) jakožto podíl zemřelých k těm předtím zdravým (předtím, než se nemoc objevila, a zdravým vzhledem k této nemoci).

To původně asi jen statistické zjištění, podle něhož lidé starší 65 let jsou významně ohroženější jak nemocností, tak i rizikem smrti (což každý může snadno pozorovat ve svém okolí a leckdy i sám na sobě, statistika to jen umí porovnatelně vyčíslit), jako by se tady postupně přetavilo do přesvědčení, že úplně každý sebezdravější pětašedesátník je více ohrožen těžkým a smrtelným průběhem COVID-19, nežli jakýkoli sebenemocnější třeba třicátník (ti z vás, potrpící si na genderovou vyváženost, můžete si tam doplnit i ženské jazykové koncovky). Bez ohledu na stav jejich osobní imunity.

Mimochodem, k osobní imunitě taky současná medicína přistupuje dost lajdácky, když obecně (u jakékoli nemoci) zná jen vstup (začátek onemocnění) a výstup (uzdravení či naopak smrt, případně chronické zacyklení někde mezi). Ale co je mezi tím, to jako by byla jen černá skřínka, tajemná a neznámá. Čekal bych, že za ta léta už bude lépe prozkoumáno a testovatelně a kontrolovatelně ověřeno, co a proč, proti čemu a za jakých podmínek pomáhá, a co naopak ne. Třeba to laicky populární otužování studenou vodou – je to jen pověra, anebo i nějak vědecky ověřený fakt? Anebo neméně populární vitamíny. Kolik se toho o nich ví tak spolehlivě a terapeuticky předvídatelně jako to o vitamínu C a kurdějích?

Před několika týdny výzkumníci, vyvinuvší tehdy nadějně vyhlížející lék proti COVID-19, si dělali starosti, že neměli čas otestovat, zda v těch dobrých výsledcích nemohlo hrát roli placebo. Já bych čekal, že si budou dělat starosti s tím, zda se jim do závěrečné výroby léku nedostala nekontrolovatelně nějaká příměs, která v původní formuli nebyla a bez jejíž přítomnosti bude příště lék neúčinný. Ale placebo efekt? Jakože víra tvá tě uzdraví?

Já mám rád placebo, já fandím placebu (koneckonců, jako psycholog i logicky musím). Ale pokud by k zahnání této prý strašlivé nemoci stačila i jen pouhá víra v uzdravení se, no tak to jsme za vodou, to je taková nemoc brnkačka. A jsme zase u té pro medicínu tajemné osobní imunity, ovlivnitelné uvnitř té černé skříňky neznámo jak i psychicky. Nicméně ale hádám, že při vývoji takové vakcíny proti vzteklině či proti pravým neštovicím si s placebem nikdo hlavu moc nelámal. A že při aplikaci těchto vakcín nikdo na možný placebo efekt raději nespoléhá. Že by se i tímto lišily nemoci skutečně nebezpečné od těch jen zdánlivě nebezpečných?

Příště se zaměřím na smysluplnost a důsledky karanténních opatření.

Radek Benýšek







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.