Kyborg, to je bájná bytost, něco jako homunkulus dávných dob. V terminologii sci-fi rozeznáváme tři typy vzájemně si principiálně podobných bytostí. Především to jsou roboti, to jsou v podstatě kovové či plastové či keramické, avšak v každém případě lidmi vyrobené stroje. Dnes už skutečně existují v mnoha podobách, převážně nelidských, ale i lidských – jeden takový robot jménem Asimo položil kytici k pomníku Karla Čapka v Národním muzeu v Praze. Samo slovo je z dílny bratří Čapků – a je paradox, že to, co Karel Čapek ve hře R. U. R. popsal, není z dnešního hlediska robot. Je to android, totiž bytost ve své podstatě fyziologická, byť umělá. Robot je mechanismus, kdežto android je maso a krev umělého původu. O mase a krvi se Čapek ve své hře výslovně zmiňuje. Kyborg je půl člověk a půl robot... nebo něco umělého. No a od čtvrtka jsem tak trochu kyborgem i já, a se mnou možná miliony lidí. Vyměnili mi totiž opotřebovaný kyčelní kloub za nový, mám v sobě mechanismus nikoli stvořený přírodou, nýbrž fabricky vyrobený.

Potřeboval bych výměnu ještě druhého kloubu a kolínka z oceli by také nebyla špatná a ještě by se něco vhodného k výměně za náhradní díl našlo. Naposledy jsem byl v nemocnici, když mi bylo pět let, takže je to pro mě mohutný zážitek! Jsem kyborg, musím si neustále připomínat. Josef Nesvadba mi říkal, že on je chemický kyborg. Jeden druh prášků mu usnadňoval dýchání a komplikoval srdeční činnost, takže si musel vzít jiný prášek, a začal dobře dýchat a ozvalo se srdce. No jo, ale bez téhle kyborgizace by tu nebyl už dávno. Já bych s tím svým kloubem taky mohl pajdat dál, ale jako kyborg si budu vykračovat líp.

Každopádně je to proti principu výběru. Správně bych měl být na onom světě už pětadvacet třicet let. Rozmnož se a táhni k čertu, to je přírodní princip a příroda se jím vskutku řídí. Letošní Nobelova cena za medicínu se týká čehosi, co souvisí s poznáním podstaty stárnutí a pak i smrti. Je to jako s tou nohou – je to dobře, nebo špatně? Moc bych si přál, abychom potkávali kyborgy s umělýma očima. Můj dědeček měl jedno oko skleněné. Kdyby tak na ně mohl vidět! Jistě se na takové protéze pracuje. Nejdřív to bude oko s malým rozlišením, ovšem i rozeznávání světla a stínu a základních obrysů by byl obrovský pokrok ve srovnání s životem ve světě nevidomosti. Totéž platí o umělém sluchu – a ani se mi nechce myslet na ty nešťastníky postižené oběma neduhy, slepotou i hluchotou.

Vize transhumanismu je zaměřena na umělé vylepšování člověka, na podporu jeho přirozených schopností. Velmi zjednodušeně, je to snaha o vytvoření supermana. Dobrá, nic proti tomu, ale je dobře, že se s tím sveze i náprava neštěstí nezaviněných i těch zaviněných. Jde o kvalitu života a ten může být pokažen nebo ztížen.

I takovou banalitou, jako je bolavý kyčel. A tak tu ležím a ťukám do notebooku a cítím vděk ke všem těm důmyslným hlavám a šikovným rukám, které vymyslely a vyrobily notebook a vymyslely a vyrobily a do mého těla vpravily umělý kloub.

(Foto & klip Jiří Wagner, další klipy na psím YouTube)

LN, 19.10.2009