V poslední době si vychutnávám malé soukromé povyražení. Sleduji, kolik dnešních věhlasných novinářů a komentátorů brnká na strunu stáří. Týká se to mužů stejně jako žen. Vedou řeči typu v mém věku tohle nebo v mém věku tamto. Jsou to takové ty sladkokyselé vtípky s pestrým pozadím. Já nejsem tak starý jak vypadám, skrývá se za těmi slovy. Nebo: my veteráni jsme na tom tak dobře, že se nemusíme o věku bát mluvit. Jsou to pánové a dámy, kteří vstoupili do žurnalistiky těsně po převratu a teď jim je těch plus mínus padesát. Což je, zase plus mínus, věk, kdy Svatopluka Čecha oslovili velebný kmete. Taky je to věk, kdy zemřela, šťastná to žena, babička Boženy Němcové, což ale je fake news jako hrom, protože ta ve skutečnosti zesnula v osmašedesáti.

Jako autentický kmet mám z těch řečí legraci. Zároveň ale mírně závidím, že těm lidem je teprve padesát a taky s nimi soucítím, že tak nástup věku prožívají. Taky jsem si tím prošel. Vzpomínám při tom, jak jsem kdysi přišel k očaři a ostýchavě mu řekl, že jdu možná zbytečně a otravuju, ale že mám pocit, jako bych nějak hůř viděl. Kolik vám je? zeptal se pan doktor. Třicet, odpověděl jsem. Tak to tady určitě nejste zbytečně řekl lékař. Na stáří mě připravovala už od mých třicetin babička mé ženy. Dožila se pětadevadesáti a když se jí lidi ptali, jestli ji ten věk nedeprimuje, jenom se smála. Jestli mi vadí, že je mi přes devadesát? Vůbec ne, smála se. Vždyť všichni ostatní jsou mrtví!

Nevím, jestli tahle babiččina rada skuhrajícím padesátníkům pomůže. Přispěji tedy jinou, svou.

Ono to stáří, málo platné, je čekání na odchod ze života a to je, nezapírejme, blbý čekání. V té souvislosti vzpomínám, jak se mi dávno, ještě za totáče, poštěstilo být se synkem s cestovkou na dovolené na Krétě. Bylo to skvělé, kolem poledne v hale hotelu už lidi seděli na kufrech. Taky jsem tam měl naše kufry a vtom jde kolem jedna paní a povídá:
„Proč tady ztrácíte čas na kufrech? Pojďte se koupat!‟
Byl to skvělý nápad, vytáhli jsme se synkem plavky a šup do moře a koupali se do poslední chvíle, o to šlo. Zatímco ti rozumní seděli na kufrech a čekali na autobus.

Chápete to správně, je to podobenství stáří. Nic jiného než čekání na autobus na trase do věčnosti stáří není. Odmítám sedět na kufrech, raději se jdu koupat nebo vyrazím s našimi pejsky na výlet do okolí. A skuhrání, to je začátek sezení na kufrech. Nedělejte to. Je to ztráta času. Jděte se koupat, nebo cokoli jiného.

Psáno pro ČRo Plus

_________________________________________________________

V Operaci Armagedon se vracíme do světa kolonizovaného Marsu, na území obývané loveckými klany, žárlivě střežícími prastarý odkaz prvních průkopníků. Bojovník Volných lovců Rad Haager pomáhá mladé vědkyni Miriam Batoryové pátrat po utajené vojenské operaci, která měla proběhnout před čtyřmi staletími. Místo, kam planetární fregata Erlang směřovala, teď ale střeží nelítostní bojovníci klanu Kamenných mužů.
Román Ondřeje Neffa Operace Armagedon volně navazuje na předchozí knihy Jádro pudla, Pán Modrého meče, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli. Ilustroval Michal Suchánek. K dostání u všech dobrých knihkupců, například zde.