Boj části lékařů s politickým establismenstem o zvýšení platů a případné reformní změny ve zdravotnictví směřuje k březnovému finále. Obě strany si hrají na zásadové, ale obě strany mají máslo pod kulichy. Dovolte mi, abych jako mírně obeznámený účastník mediálních hrátek poskytl svůj pohled na tuto problematiku.

Jsem ambulantní lékař, dokonce zubní, nicméně jsem v letech 1976 až 1978 pracoval jako mladší sekundární lékař na lůžkovém oddělení Ústní a čelistní chirurgie Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Takže nemocniční prostředí mi není tak neznámé, i když připouštím, že se muselo změnit. Základní pravidla a zvyky však nepochybně zůstaly, a proto vycházím z nich.

Stesky, nároky a nedocenění všech nemocničních lékařů chápu. Jsou však obrazem hodnocení lékařského komunity politickou reprezentací a její výkonnou mocí. V současném stavu a atmosféře v této společnosti však nelze vyhrocovat své požadavky a hnát je až na hranu možného. Je to sebevražedný akt, který nahrává odborářským pseudobossům k ukojení jejich ega. Znám případ kolegy ortopeda z řecké Soluně, který se jako státní lékař domohl k majetku 1,5 milionu eur. Projděte se areálem své lokální nemocnice, prohlédněte si vozový park a domyslete si, jak byste dopadli vy, event. vaši kolegové při kontrole finančního úřadu.

Situace je vážná, nikoliv však zoufalá. Jak prostomyslně sdělila na kameru jistá kolegyně tuším z Vysočiny, nechcete odejít, ale chcete toliko více peněz, a proto vyhrožujete. To je celému národu víceméně jasné a prestiži našeho stavu to nepomůže. Nakonec se vše může vše obrátit vůči nám. To opravdu netušíte? Bohužel, jiné lobbistické skupiny, zákonodárci, vykonavatelé právní moci, bankovní sektor dokázal obhájit své pozice daleko sofistikovaněji než my, kteří jsme očekávali jakési narovnání našeho postavení v normách západní kultury. Je to smutné a je to hanba těch z nás, kteří si o sobě mysleli, že jsou intelektuálně výš než standard, ale až doposud se šeredně mýlí. Navíc házíte do stejného pytle státní zaměstnance s těmi, kteří pracují sami na sebe. To totiž laická veřejnost nerozliší. Jak příznačné, a nejenom v českém státě.

Řešení musíme hledat v příčinách tohoto stavu a jejich zásadních změnách:

1) Systém veřejného zdravotního pojištění byl nastaven špatně. Je to chyba vládní garnitury z roku 1992-1993. Politici umožnili vznik více než 20 pojišťoven, které vysály značné sumy z prostředků určených pro zdravotní péči a dovolily spekulace s nimi, i když nesměly fungovat jako banky. Zeptejte se soudruhů ředitelů, neboť zdraví je nedotknutelná hodnota a zdravotnictví bylo dle abecedy až na posledním místě pořadí změn. Poté, co se nikomu už nic nestalo a fakticky neplatil lustrační zákon, se staly pojišťovny trdlištěm rozličných okresních odborníků, primářů apod., kteří ztratili nervy a vyklidili nezřídka politicky vybojované pozice.

2) Neptejme se, kdo za to může, ale vzpomeňme si, kdo v tom dál pokračoval, lhostejno z které partaje.

3) Regulační poplatek za položku na receptu je nesmysl. Dopadá především na pacienty , kteří se tak navzdory své chronické a často nevyléčitelné nemoci se stávají rukojmím systému. Naopak regulační poplatky za návštěvu u lékaře byly krokem správným směrem. Nebyly však dostatečně mediálně prezentovány a zdůvodněny.

4) Neexistuje zpětná vazba, tj. postihy těch, kteří stanovená pravidla obcházejí a zneužívají ať už v poskytování zdravotní péče či v jejím vykazování. Pokud pravidla jsou, pak vágní a nejsou stanovena taxativně. Znám případ kolegy ze své branže, který okradl VZP o 1,2 mil korun. Nejdříve byl vláčen dokonce celostátním tiskem, pak se dohodl s ředitelem místní VZP na splátkovém kalendáři dluhu, který uznal. Jak to tak asi proběhlo při známé české nepodplatitelnosti?

Autor je kandidát do Senátu za sdružení Lepší Kladno