Měl jsem již napsaný článek, ale nevím čím a jak, ale najednou celý zmodral a byl fuč. Nejsem schopen ho nikde vyčarovat, prostě není. A tak jsem silně naštván, možná, že by se hodilo silnější slovo, ale Neviditelný pes je slušné periodikum, a tak se krotím. Je to samozřejmě dané mou počítačovou tupostí. Mladá generace, když zrovna nehoní „pokýsky“, což je jakási imaginární počítačová hovadnost, by ten text vydolovala raz dva.

Měl jsem dva týdny volna a těšil jsem se, jak si to užiji. Předpokládané extrémně horké a suché léto se nějak nekoná, takže když jsem měl volno, tak pršelo nebo lilo, případně mžilo. Ale ani toto podivuhodně „horké a suché léto“ nezabránilo mé oblíbené činnosti, kterou je grilování masa na zahradě. Můj kamarád Petr, znalec bulharských vín, mi při tom věrně sekunduje. Anejlepší je, když při tom prší. Grilu to nevadí a my jsme na zahradě pod slunečníkem - v tomto případě deštníkem - sami. Nikdo nám do ničeho nekecá, neposloucháme nic o geniálních dětech, ani o koncepcích. Jsme tam sami, koukáme do mokré zahrady a vdechujeme voňavý vzduch. Věnujeme se nonverbální komunikaci. Mám dojem, hraničící s jistotou, že naše družky toto neumí. Nemusíme mluvit, není proč. Popíjíme při tom víno, maso se na roštu pomalu dělá a nám je dobře. Co nám chybí? Nic!

Zahradní betonový krb jsem dostal od Honzy k šedesátinám a byl to skvělý dar. Už entrée do našeho domu bylo skvělé. Honza se mě jednou zeptal, jestli by si nemohl půjčit subrouše (Chevrolet Suburban). „Doufám, že se s ním nebudeš předvádět, na to jsi už starý!“ No a když mi gratulovali k narozeninám, synek mi řekl, že dárek od něj je na ulici. Že by nějaká povětrná ženština, která by měla oživit můj erotický život? Šli jsme na ulici, tam stál Suburban a já měl dojem, že má prasklá péra, jak seděl na zadku. „Co jsi s tím proboha provedl?“ „Nic, máš tam ten dárek!“ A tam byl naložený betonový gril, který váží 350 kilo! Kamarádi mi ho přenesli na zahradu, kde jsme ho sestavili. Je to skvělá věc! A opravdu si ho užívám. A v dešti skvělé místo k přemýšlení. Když k tomu s vámi ještě sedí venku osoba, se kterou si ani nemusíte povídat, se kterou stačí mlčet, není nic lepšího!

Miluji jižní Čechy, jmenovitě kraj kolem Nové Bystřice. V současné době krom rybníků, lesů a úzkokolejky je tam ještě skvělé Muzeum autoveteránů. Poprvé jsem tam byl vloni a byl jsem nadšený - a že jsem muzeí aut viděl spoustu! Vloni jsem o tom již psal, ale stejně to vřele doporučuji. Tomáš Hyan, excelentní motoristický novinář, se mě v úterý zeptal, co budu dělat ve středu. Neměl jsem žádný plán. „Proč se ptáš?“ „Dostal jsem na otestování Mercedes GLE a někam bychom mohli jet, co takhle do toho muzea, co o něm furt žvaníš?“ A tak ve středu ráno byl mercedes přistaven, Zuzana upekla řízky - bez těch na cesty nevyrážíme - a jeli jsme. ŘSD geniálně rozkopalo všechny výpadovky z Prahy, a tak jsme se plížili po Strakonické šnečím tempem. Na co nám je tři sta koní pod kapotou? Na třech kilometrech jsme napočítali pět pracujících, tedy pracujících, to je velmi expresivní výraz, stáli, opírali se o stroje a živě hovořili. Vzpomněl jsem si na ministra dopravy, jak sliboval, že silničářům lehy skončí. Na jedné uzavírce za Příbramí jsme neviděli vůbec nikoho. Kdysi v televizi vysílali stand up comedy a tam jeden člověk nabízel hry pro dospělé. Mimo jiné tam byla i hra „Mladý siliničář“. Hra obsahovala cedule: „Musíme to pro vás opravit“, „Pracujeme, i když nejsme vidět“ a „Technologická přestávka“. Dále obsahuje: reflexní vestu, černé brýle, opalovací krém a lehátko. To všechno jsme viděli, kromě reflexních vest, ty jsou většinou navlečeny na lidech, které jsme pohříchu neviděli. Když jsme se dokodrcali do Nové Bystřice, byli jsme odměněni skvělým zážitkem - zhlédnutím muzea. Na oběd jsme si zajeli na Landštejn. Pak se rozpoutalo „čtvero ročních období“. Podzim: déšť, zima: kroupy, jaro: krápání a nakonec u Prahy léto v podobě slunce.

Před začátkem nočních jsem zajel na Orlík za Amálkou. „Dědo, půjdeš se mnou k vodě?“ „No jasně, sice nemám plavky, ale půjdu s tebou, princezno!“ Sešli jsme k vodě, svítilo sluníčko, a tak jsem se svlékl do slipů. A dobře jsem udělal. Než jsem odložil kalhoty, Amálka byla už ve vodě. Skočil jsem za ní... no, zamrzlá nebyla, ale teplá voda vypadá jinak. Nakonec jsme museli modrou a drkotající a hlavně protestující Amálku předat Zuzaně, která ji sice zabalila do ručníku, ale nakonec nezbylo než ji osprchovat teplou vodou, aby se konečně zahřála.

Byly to krásné dny. A teď mě čeká šňůra nočních...