Nikdo mne nemůže podezírat z toho, že nemám rád děti. Ale také nepatřím k těm, kteří si ke každému prckovi klekají a mají snahu se s ním mazlit. Ale to většinou dělají ženské a naštěstí jen některé. Také nevím, proč by měla nějaká baba otlapkávat mou nádhernou vnučku! Jezdím rád se synem a synovcem a s vnoučaty na dovolené a užívám si to. Nevadí mi dětský křik, mají to v popisu práce a dítě, když je zticha je podezřelé z nekalé činnosti. Když Amálka ztichne, hned vystartuji, jestli se jí něco nestalo.

Jsou ovšem chvíle, kdy si vzpomenu na moudrého krále Heroda! Když jsem viděl prvně v životě v Pradu obraz od Goyi, kde Herodes trhá dítě zuby a z pusy mu teče krev, řekl jsem si: „To je odporné!“ a pak jsem se dočetl, že to je z doby, kdy Goyu trápily záchvaty šílenství. A já pravím, přátelé: „Hovno!“ Goya zažil totéž, co já zažívám v hotelu poměrně často: čínští spratci řvou a létají po chodbách hotelu ve dvě ráno a k tomu si našli výbornou zábavu: kopat do dveří. Jejich soudruzi rodiče jsou bůhvíkde. Volal jsem na recepci, že ráno vstávám, jestli by nemohl někdo ty dětičky umravnit, výsledek nula!

Dnes se šílení harantů opět opakovalo, i když to jsou každý den jiní. Měl jsem toho už akorát tak dost, a tak jsem se rozhodl, že vyvolám mezinárodní skandál. Otevřel jsem dveře a před nimi stál řvoucí asi šestiletý spratek, zády ke mně. Vzpomněl jsem si dobrého krále Heroda a nakopl jsem toho zmetka pěkně bodlem. Protože malý Číňan váží asi tak polovičku, co naše děti, tak krásně letěl. Rychle jsem dveře potichu zavřel. Nikdo nic neviděl, a tak byly i ostatní dětičky v šoku, když viděly nízký průlet jejich soudruha. A bylo najednou ticho! Řvoucí a všude se deroucí Číňané, podle oblečení nějaký zájezd místních Homolků, dokonale nahrazují jinde obávané Rusáky. Je mi slušných Thajců líto. Když tyto kobylky vtrhnou ráno na snídani, malým vítězstvím je, že s sebou neodnesou i nerezové lodny, ve kterých je jídlo. Vím, že je odvezou kamsi autobusy kolem deváté, tak chodím na snídani tak v půl deváte, to už řvou v hotelové hale. A bufet je zase plný…

Džamila Stehlíková mě možná bude žalovat, protože si řínský chlapeček odnese šrám na duši. Poškodil jsem jeho osobnost! A já pravím: nikoliv! Jediné, kde jsem mu mohl udělat šrám, byl zadek a tam to zase tak nevadí. Když jsem to na autentickém místě ukázal Zuzaně, tentokrát bez haranta, dostala nápad, že šílený národní čínský cirkus by to mohl zařadit do svého sebevražedného repertoáru: „Příprava čajkonautů - vykopávání malých chlapců“, případně by takovým slavnostním výkopem mohl být začat fotbalový zápas Čína vs někdo.

Nikdy jsem Honzu nebil. Jenom jednou, když v jeho začínající pubertě jsem se neovládl. Musím říct, že mě to dodnes mrzí a on si to pamatuje velmi dobře. Sedíme třeba večer u krbu a povídáme si o životě a Mates řekne: “Honzo, nařezal ti vůbec někdy táta?“ „Jo, jednou a musím říct, že to fakt dost bolelo!“ „Rozhodně ne tolik, jako mě moje ruka, a musím ti říct, synáčku, že mě to dodnes mrzí, to se nemělo stát!“ A říkám pravdu. Když Honza dostal malý záchvatek, udělal jsem to jako moje maminka, vzal jsem ho a strčil jsem ho oblečeného pod studenou sprchu. Výsledek se dostavil okamžitě. Když se převlékl do suchého, chvilku trucoval a pak si dal se mnou čaj na zahřátí. Mě také nikdy táta nebil, i když bych to kolikrát vyměnil za dlouhé kázání.

Když jsem byl v postpubertálním věku, říkal jsem si, že budu mít děti brzo a ne jako můj táta. Tomu jsem se narodil, když mu bylo 41 a nikdy si se mnou nehrál. Ano, povedlo se, Honza se narodil, když mně bylo 35! Ale díky okolnostem jsem byl celé jeho dětství s ním sám, a tak jsem si spolu stále hráli, četl jsem mu pohádky nebo vyprávěl příběhy. Prostě i když jsem také nebyl mladík, užívali jsme si to.

Byl jsem dnes v práci. Je pod mrakem a teplota asi kolem 35 stupňů, vhkost - prádelna. Cesta k aeroplánu a od něj znamenala totálně propocené tričko. Jsem utahaný a těším se do postele, proboha, hlavně ať dnes není žádný nácvik na Čínský národní cirkus!