"Honza, vieš prečo si bol a aj stale si moj kamarát? Lebo ty vieš perfektne srať trúbirohov a trúbirohov třeba neustale srať! Ako sa volá ten kokot, čo ťa vyhodil z letiska? To musí byť kokot ako stovka rúra! Namiesto toho, aby bol rád, že má tam takého odbornika, tak ťa vyhodí, lebo si teho vedel viacej ako on!" "To víš, Dušane, jeho nikdo kromě jeho podřízených nezná, mimo kancelář je velké prd, a tak mě tam nepotřeboval."

Tento rozhovor se udál zcela nedávno, na setkání důchodců, bývalých letců a stevardek. Dušan měl za sebou dlouhou, ale úspěšnou léčbu zákeřné choroby, kdy měl už dojem, že vidí rakev zevnitř, ale naštěstí to všechno dobře dopadlo a těší se dobrému zdraví ve svých sedmdesáti šesti letech.

Když jsem nastoupil v sedmdesátých létech ke Slovairu, dělal jsem mu mechanika. Je to "Pan pilot", co létal s prstem v nose a z ničeho nedělal problémy. Když jsem udělal nějakou kravinu, nikdy na mě nežaloval, ale přišel za mnou a vysvětlil mi to: "Honza, ty kokot, vieš čo si urobil? Veď som si aj hliny mohol šňupnúť! A mať plný rypák rodnej hrúdy to mi nepristane!" Za mou dlouhou kariéru se mi to naštěstí stalo jen několikrát a nikdy to nebylo tak strašné, vždycky to bylo jen takové pohrození prstem osudu, po kterém je člověk pozornější a víc ve střehu, což je v našem povolání základní věc. Kdo usne na vavřínech a má utkvělou představu, že se mu žádný malér nemůže stát, je jednou nohou v maléru.

Dušan patří k těm pilotům "od pánaboha" a navíc je obdařen velmi speciálním smyslem pro humor. Když jsme byli někde spolu, užili jsme si spoustu srandy. Ale velmi zvláštní srandy, které mnohdy kromě nás nikdo jiný nerozuměl. "Vieš, povedať niekomu, že je debil, to je sprosté, to je zahodená šanca. Keď chceš niekoho riadne nasrať a ešte sa po pri tom bohovsky zabávať, to nie je až také ľahké, to chce vypointovať, to chce fištróna! Musíš popremýšlať, aby on nepochopil, že je trúbiroh, a ty aby si sa riadne od srdca zasmial, a to ty vieš!" "Však ty taky!"

A tak jsme spolu putovali letištním životem. On skončil jako kapitán dálkových A 310. Pak u něj objevili hnusnou a zákeřnou nemoc, která ho vyhnala od létání.

Postupně moji kamarádi odcházeli do důchodu. Ať ze skvělé party od Slovairu, nebo od British. Dnes se scházíme na podobných setkáních, kde ožijí naše staré vzpomínky a historky, které ovšem za ta léta nabyly na zajímavosti a v mém případě se i patřičně rozkošatily. Jedno máme ale společné, lásku k letadlům. Proto také velmi špatně neseme, když vidíme, jací amatéři, kteří nemají o létání a o letadlech ani ánung, tomu velí. Jak může velet pilotům bývalý neúspěšný mechanik a nakladač? Jak je možné, že na místo manažera na letišti stačí být bankovním úředníkem? Tady platí dvojnásob: "Trúbirohov třeba srať!" I když mně se to u jmenovce našeho prezidenta, letištního managora, nevyplatilo. Ale já ho naštval jen svou pouhou existencí. Ani jsem ho neznal - do té doby, dokud jsem ho osobně nepotkal, aby mi sdělil, že jsem pro něj taková letecká ikona, ale že jsem permanentní nebezpečí pro letiště, a tak mě musí vyhodit. Proti nějakému nařčení, nebo kdybych udělal nějaký průšvih, se člověk může bránit, ale proti duševnímu výronu zakomplexovaného idiota se člověk bránit nemůže, proti tomu nemá argumenty. O to jsem měl větší vztek, to se musím přiznat.

Že se jedná o neschopného idiota a není to pouze má uražená ješitnost, mi později potvrdil jeden můj kamarád, zástupce zahraniční společnosti, který s ním musel jednat: "Když jsem s ním seděl, došlo mi, že to musí být ten člověk, co tě vyhodil, je to opravdu neskutečný idiot. Proč si ho tam drží, když je tam evidentně nanic, to mi hlava nebere. Ten člověk není schopen rozhodnout ani naprosto triviální věci!"

A tak, jak říkám, přátelé: "Trúbirohov treba srať!"