V neděli jsme byli opět na představení "Opera v Šárce". Tentokrát dávali Prodanou nevěstu. Pro ty, co nevědí, o co jde: je to opera uvedená po širým nebem v přírodním amfiteátru pražské Šárky. Poprvé se tam hrálo v rocě 1913, takže letos bylo sté výročí. V roce 1913 byla Praha rozdělená na městské části a divadelní představení bylo jako součást oslav. Přes obě války se nehrálo a znovuobnovená tradice se počítá od roku 1995. Přírodní amfiteátr v Šárce je velmi romantické místo, jako zrozené pro pohádkové příběhy. Opera a orchestr Národního divadla si to vzali za své a tak až na jednu výjimku, byla představení vždy na vysoké profesionální úrovni. Tu výjimku tvořilo představení "gay opery" Dalibor, kde představitel Dalibora výrazně šišlal, a tak se diváci bavili spíš tímto nedostatkem než uměleckými výkony.

Představení v Šárce není klasickým operním představením, není předepsán dress code, naopak, leží se na zemi a popíjí se víno či pivo a pojídají se dobroty, které si člověk přinese z domova, případně koupí na místě. Je to vlastně piknik, ke kterému krásně hrají a zpívají.

Když jsem byl mladý, musel jsem s maminkou chodit na opery a balet, protože to patří k všeobecnému vzdělání. Jenže vysvětlujte to puberťákovi! Musel jsem odložit tričko a tepláky a obléci si košili, která škrtila, boty, které mě tlačily, a kalhoty, z kterých jsem vyrostl. Při příchodu do Národního jsem potkával spousty podobně postižených jinochů, všichni s týmž zarputilým výrazem v obličeji. Myslel jsem, že přírodě to je pro mladé lepší, je to takové neformální a uvolněné. Ale chyba lávky, moji kamarádi jsou obdařeni dvěma puberťáky, kteří údajně milují vážnou hudbu. Co vím naprosto bezpečně, chlapec i dívka jsou skálopevně přesvědčeni o naší debilitě a hoch přestane znuděně vzdychat pouze před plnou lednicí a děvče krom vzhlížení se v zrcadle, aby se přesvědčila, jak je krásná, nemá jiného koníčka. A tak obě "uměnímilovné" děti představení prospaly. Takže se historie opakuje, pouze s tím rozdílem, že v Národním jsem při představení nesměl nic konzumovat.

Naši měli abonentní předplatné na komorní koncerty. Maminka si jednou stěžovala, že táta vždy při koncertu usne. "No, není jediný, kdo tam spí, ale když on strašně chrápe! Kdyby hrála filharmonie, ta by ho přehlušila, ale tady jen housle, viola a čelo!" "Tak do mě šťouchni a já přestanu, no!" Maminka to udělala jen jednou a pak se to tradovalo jako veselá rodinná historka. Táta jako obvykle usnul, hlava mu padla na prsa a začal strašně chrápat. Maminka do něj strčila, táta zařval na celou Smetanovu síň: "Co je, co je?" a vypadly mu zuby. Nespadly mu bohužel na zem, ale do výstřihu paní, která seděla před nimi. Tam zmizely. Nebyl to výstřih vepředu, ale na zádech. Paní nenosila podprsenku a tak se zuby neměly kde zachytit. Táta neměl odvahu tam sáhnout a tak se jen koukal, jak se paní vrtěla, a zuby tím pádem putovaly níž a níž.

Nastala pauza a paní se otočila na tátu, cože to jako má být. On nehnul brvou a zašišlal: "Mám dojem, že váš za chvíly koušnu do zadku!" A skutečně, jak se paní zvedla ze sedadla, protéza sjela až ke kalhotkám a i když byla ta dáma velmi štíhlá, přeci jen šaty ji přes zadek obepínaly a zuby tam zůstaly viset. "Čo šem šíkal, moje žuby máte tady!" Táta ukázal na jasně se rýsující zuby na zadku té dámy. Paní, celá rudá se odebrala na toaletu, kde si nechala od mé ochotné maminky vyndat zuby ze šatů. Protože to byla dáma, vzala to sportovně a nedělala z toho problém. "Už mě chlapi balili různě, ale aby mě nějaký kousnul do zadku a ještě na dálku, to jsem ještě nezažila!" Naši ten večer přijeli z koncertu velmi pozdě a velmi rozjaření.

Táta měl se zubní protézou vůbec problémy. Při svém neúspěšném pokusu o naše poněmčení nám ukazoval v Baabe, v Baltském moři, jak se proskakují vlny. Protože bylo parno, Balt měl skvělých sedmnáct stupňů, člověk musel dělat prudké pohyby, aby nezmrznul, nebo se natřít lojem.Tatínek skákal ve vlnách. Skákal tak dlouho, až mu vypadly zuby. Museli jsme je se ségrou hledat. Za tím účelem nám táta koupil potápěčské brýle a ploutve. Takže my jsme na tom vlastně vydělali, ale protézu jsme stejně nenašli.

Na Balt mě už nikdo nikdy nedostane, táta zemřel v roce 1972 a zuby už budou bůhví kde!