Jsem naštván, neb jsem v neděli jel domů z chalupy se svým vyňouněným kabrioletem a zrovna ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčen o tom, jak je ten svět kolem krásný, tak do mne, když jsem zastavil před přechodem, na kterém šli chodci vystoupivší z tramvaje, bouchnul řidič s octavií. Nebyla to žádná strašná rána, v podstatě o nic nešlo, americká auta mají nárazník od slova narážet, což octavia nemá, takže její předek dopadl podstatně hůř. Jenže octavií chrlí škodovka denně tisíce, zatímco mé auto se už dávno nevyrábí a když se vyrábělo, tak jich postavili jen 4500! Takže i pitomý rámeček na SPZ bude problém. Z auta vystoupil starší Vietnamec, klaněl se a opakoval: "Promiňte, já vás neviděla, já vás neviděla!"

Opakuji, že se vlastně zase nic tak strašného nestalo, prostě mi někdo odřel mou hračku. Dá se to spravit a nikoho jsem nesrazil, ani já jsem se nepraštil. Zuzana se mi několikrát omlouvala, že mě vedla zrovna touto ulicí, ale to nemělo logiku, protože ulice jsou plné zamyšlených řidičů - nebo naopak chodců, kteří se vrhají pod auta bez sebevražedných úmyslů, prostě mají dojem, že jim se nemůže nic stát. V sedmdesátých létech takhle pořád přecházela pod Klamovkou má babička. Svítila červená, ale ona se rozhodla, že přejde. "Babi, vždyť tě jednou někdo zabije! To jsi neviděla tu červenou?" "Ale oni mě vidí, ne?" Bylo jí tehdy sedmdesát tři a zemřela nakonec na stáří v posteli. Zato mnoho brzdících řidičů mělo bezesné noci. Dlužno podotknout, že na této křižovatce by dnes nikdo nezastavil, protože auta se valí jedno za druhým. Ale vždy, když tam přecházím, na tu dobrou ženu si vzpomenu.

Jinou věcí je, jak u nás asi cizí státní příslušníci dělají řidičské zkoušky, když nejsou schopni se domluvit. Měli jsme v rodině jednoho Araba a ten jezdil jak magor. Nový služební Renault Kangoo vypadal za měsíc jeho jezdění, jako kdyby se zúčastnil mistrovství republiky v rallyecrossu. Jak se mu podařilo zmuchlat i střechu, to jsem nemohl pochopit. Když jsem se zeptal bratrance, jak mohl takový "expert" udělat řidičák na cokoliv, bylo mi řečeno, že to byla jakási mimopražská autoškola, která to s cizinci dělá korespondenčně(!). I když se už léta tento hoch v naší rodině nevyskytuje, údajně stále žije.

Když jsem dělal řidičské zkoušky v Anglii, nikdo se mě neptal, jestli jsem cizinec. Je pravda, že jsem byl bílý (jako jeden z mála v učebně) a bylo mi řečeno, že na takové jsou větší nároky. Asi mají dojem, že ti opálenější se brzo odeberou za svým bohem díky nějaké fatální nehodě. Pravdou je, že žádný magor si tam neplete silnici se závodní dráhou a stříbrná octavie nebo audi jsou běžná auta, která se nepovažují za diagnózu.

Většina rodičů se snaží a snažila vzdělat své děti v cizích jazycích. I můj tatínek nás se sestrou poslal do božské NDR, abychom se tam naučili německy. Učili jsme se bohužel s nulovým výsledkem. Druhý rok jsme dokonce se ségrou prchli z Magdeburgu na Landštejn. Dnes, jako otec osmadvacetiletého syna, dokážu pochopit tátovo rozladění. I Zuzanu nutili rodiče k němčině a když její tatínek zjistil, že odejde sice z domova, ale na němčinu už nedojde, vodil ji potupně do školy, přestože se jí již v té době odrazily bradavky od hrudníku. Jedna má neteř absolvovala jeden rok ve škole poblíže Bonnu. Teď se vrátila domů a v pátek, když jsem tam pro něco zajel, jsem ji familierně pozdravil: "Guten Tag, Fräulein Gabi!" A ona jen zavrčela: "Dej mi pokoj s němčinou, prosím. Nechci jí slyšet další rok!" A tak se tento pokus o poněmčení asi nejpíš také nepovedl. Naskytla se mi možnost toho, aby se mnou trávil můj syn prázdniny v Anglii. Tedy ne se mnou, ale s rodinou mého kamaráda. Má čtyři holky, dnes dámy, a ty trávily prázdniny se svými koňmi ne severu Anglie. Bohužel, maminka mého syna prohlásila, že by tam byl s mými kamarády opilci, takže žádná Anglie. Marně jsem jí vysvětloval, že v údolí řeky Severn žádní moji kamarádi určitě nejsou, ale bylo to houby platné, musel trávit prázdniny na české vsi a angličtinu se učil horko-těžko ve škole. Sice se ji naučil, ale to, co by mu dal měsíc v Anglii, mu nedá rok v Praze.

Takže při snaze naučit naše dítka nějaký cizí jazyk nejsme po generace úspěšní. Je mnoho mladých sebevědomých a cílevědomých lidí, kteří dosáhnou sami od sebe perfetních jazykových znalostí. Já jejich rodičům jen tiše závidím.