Vrátil jsem se z Landštejna. Vloni jsme se tam sešli s kamarády po padesáti létech, a tak jsme si řekli, že bychom to mohli zopakovat. Seděli jsme večer na Petrově dvoře v Pomezí, nad námi na kopci do noci zářil hrad. Konečně povolilo vedro, byla nejteplejší neděle tohoto roku. Bylo takové vedro, že jsme při cestě na jih zatáhli střechu, protože to bylo na úžeh.

Seděli jsme venku, koukali na planetárium nad námi a vzpomínali, jaké to bylo skvělé, když jsme se pravidelně scházeli v podhradí. Naše máma dokázala na primusu vykouzlit neuvěřitelné dobroty. Chodili jsme pěšky do Starého Města do kina a potom za tmy zpět. Tehdy byl hrad otevřený, žádný kastelán tam nebyl a my si užívali romantiku letních večerů.

Kde je dnes přehrada na pitnou vodu pro Hradec, tam byl rybník, v kterém se dalo koupat a kam přitékal náhon od mlýna, jehož zřícenina dodávala našim výpravám na voru z trámů ten správný dobrodružný tón. A také nám bylo o těch padesát míň, nic nás nebolelo a tlak krve nám byl ukradený.

V té době jsme měli s sebou tranzistorák jménem Mír a na něm jsme poslouchali četbu na pokračování "Zvony smrti" nebo "Pes Baskervillský". Tedy to bylo tehdy, když kamarádi něco nutně museli a nemohli jsme sedět u ohně s nimi. V té době byla televize vzácnost a už tehdy mne nezajímala. Ale ani letos jsme se nedozvěděli, co je nového s Ivetou Bartošovou nebo s prodavačkou do panského stavu povýšenou jménem Nagyová. Jedna slouží jako pumprlík dvěma exibicionistům, kteří na ní parazitují, a druhá parazitovala na celém národě, který jí sloužil jako deset milionů pumprlíků. A k tomu si nechala říkat "paní vrchní ředitelko", inu lůza do panského povýšená…

Vzpomněl jsem si na Karla Nečase. Byl to vynikající pilot a dobrý kamarád. Když jsem pracoval v Uherském Hradišti, několkrát jsem u nich přespal. Jejich synek Péťa, tehdy asi tříletý, chtěl, abych mu vyprávěl pohádky. Když bylo slivovice víc, jeho maminka stála ve dveřích a hlídala můj jazyk, aby nebyl přespříliš rozpustilý. Prostě fajn rodina a bylo mi u nich vždycky dobře. Potom Karel přešel stejně jako já k Aeroliniím a skončil jako kapitán na boeingách. Vždy korektní a vždy slušný. "Obrázku, představ si, že ten, cos mu vyprávěl ty tvoje příběhy, dneska studuje v Praze na technice jadernou fyziku, dělá mi radost!" Nevím, jestli mu stále dělá radost, nejspíš ne, když mu spadl mozek do poklopce a celému národu je pro smích, když stojí jako študent s kytkou před kriminálem a čeká na svou "bohyni". Asi jsem vyprávěl špatné pohádky.

Když jsem psal do Letectví, byl předsedou redakční rady Ivo Šmoldas, rektor Vysoké školy politické při ÚV KSČ. Neuvěřitelný idiot! Jeho články jsou dodnes slovesným pokladem. Pamatuji si, jak psal, že za války se učil leteckým mechanikem v Letově. Němci tam přelétávali fockewulfy a messerschmitty do opravy. A on toužil nějak pomoci soudruhům, kteří bojovali ve slovenském povstání, a tak se rozhodl, že si do jedné FW-190 bude střádat benzín a až ho bude dost, tak s letadlem uletí na Slovensko. Benzín kradl z odstavených letadel. Udělal si malé nádržky z plechu do kapes(!) a nosil v nich benzín do dostavené mašiny. Jednou ho chytli chlapi z místní podzemní komunistické buňky a nafackovali mu se slovy: "Soudruhu, to chceš, aby nás všechny kvůli tobě postříleli!" Takový klenot ten člověk napsal, tedy ono jich bylo víc, ale toto jsem si zapamatoval. Na mne neustále křičel, že už si nic nenapíšu. Po roce 1989 jsem na něj zapomněl. Vzal ho čert. Až když jsem viděl v televizi skvělého doktora Ivo Šmoldase, říkal jsem si, že to musí být jen shoda jmen, že takový člověk nemůže mít tak skvělého syna. Až při rozhovoru se synem pana doktora jsem zjistil, že to byl skutečně tatínek a dědeček těchto dvou pánů. Tady naštěstí padlo jablko hodně daleko od stromu! Ale v opačném gardu než u Nečasů. Vnuk a syn jsou skvělí, zatímco u Nečasů se asi nestačí divit, co dokáže kněžka nejstaršího povolání udělat s bývalým jaderným fyzikem!

Celý víkend jsem nic o těchto dámách neslyšel. Zato jsem viděl cestou mnohokrát hru "Mladý cestář", kterou vymyslel herec Knor. Hra obsahuje: ceduli "Musíme to pro vás opravit", "Pracujeme, i když nejsme vidět", výstražnou vestu, černé brýle a opalovací krém a lehátko. Cestou z Prahy na jih jsme jsme viděli zmíněných cedulí nespočet a skutečně jsme nikoho neviděli pracovat. Hra je zřejmě úspěšnější než kostka Ernö Rubika. Vlastně kecám, hned za Prahou na D1 lajnovali dálnici a tam asi na dvoukilometrovém úseku bylo pět dělníků, ale asi měli "technologickou pauzu", nedělal ani jeden.

A tak jsem se vrátil z krásné krajiny do rozpálené Prahy, ale bouřka vše zchladila, koukal jsem z arkýře na blesky, jak v noci křižovaly oblohu, a říkal jsem si, co jsou všechny ty šaškárny, které nám prezentují, jako by se kolem nich točil svět, proti síle přírody!