Zub času hlodá na všem: naše děti stárnou, my stárneme a věci také stárnou. Ale s dětmi je to asi takto: "Haranti nestydatě stárnou, zatímco my jsme stále mladí a krásní!" Ale vážně. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi coural po Manhattanu. Měl jsem rád jižní konec tohoto obdivuhodného ostrova, kde ještě ulice mají názvy a ne jen čísla. Tam je spousta malých krámků a kavárniček a tato část má tak trochu evropský šmrnc, tedy západoevropský, abych to upřesnil. Ke koloritu toho místa jistě patří i antikvariáty a těch je tam požehnaně. Takže když vás bolí nohy nebo prší a kafe jste již měli, je to pravé místo na odpočinek, moderně "relax". Velmi rád se hrabu ve starých knížkách. Jednou jsem tam narazil na bichli formátu A4, která se jmenovala "50 years of Playboy". Ne, že bych nějak obzvlášť vyznával časopis páně Hefnerův, ale tato kniha byla velmi zajímavá a to hned ze dvou hledisek: byla to historie "glamour photography" a také ukázka, jak se měnil názor na ženskou krásu. Kniha obsahovala fotky všech playmates od počátku časopisu až po dnešek. A nejen to, byly tam i fotky těch holek, jak vypadají dnes. To bylo zajímavé!

Ty, které jsou ještě naživu, se dělily na dvě kategorie: na ruiny z kategorie Baba Jaga a na dámy stále krásné, byť jim čas již pel mládí setřel. Druhým mým poznatkem bylo, že ty, které dokázaly zestárnout s grácií, nebyly za mlada tak výrazné krasavice jako ty, na kterých potom čas, alkohol a drogy vykonaly své dílo zkázy.

Vzpomněl jsem si třeba na naši Janu Štěpánkovou. Ve starých filmech je to stejně šarmantní dáma, jako když ji dnes potkáte na ulici (nebo já ve Františkových Lázních). Nebo má bývalá kolegyně z práce, stevardka Jelena. Kromě krásného jména to byla nádherná ženská a musím říci, že (dáma promine) i jako "starší princezna" je to krasavice, i když jí táhne na sedmdesát. Ale jsou i takové jako někdejší krasavice Jana Šulcová, které by se dnes člověk leknul. Samozřejmě můžete namítnout: "Kdy ses naposledy podíval do zrcadla ty? Víš, že vypadáš jako tlustý bubák?" Jo, to vím a asi bych měl něco se sebou dělat, ale má škaredost má dva základy: mou lenost, neb jsem povalečem, a lásku k jídlu a k pití. Tím nechci říct, že jsem alkoholik, piji s mírou (a když není Míra, tak s někým jiným), od přemíry pití mne odrazuje fakt, že mi je potom několik dní špatně, ale mám rád dobré víno, tuzemský rum z Jindřicháče a irskou whisky.

Výhodou stáří je, že má-li v tomto věku člověk kamarády, pak to jsou takoví, se kterými se i dobře mlčí. Takový byl a je můj někdejší britský šéf. S tím když se dnes sejdeme, tak si nalijeme skleničku, koukáme z okna ven a je nám dobře. A je jedno, je-li to u něj v jižní Anglii nebo u mne doma. Stejně tak i další můj kamarád, znalec bulharských vín Petr. Nalijeme si a sedíme buď na zahradě, nebo u mě doma v arkýři, posloucháme stará elpíčka a je nám dobře. Po několika hodinách sborového mlčení Petr vstane a řekne: "Přesně to jsem potřeboval!" A odjede domů. V Anglii jsme takhle seděli v ušácích a koukali do zahrady, až se setmělo. Jediná slova byla: "Máš nalito?" "Jo, díky!" Až přišla Diz, rozsvítila a povídala: "Já jsem si myslela, že tady nikdo není, vy spíte?" "Ne, nám je fajn, nechceš také sklenku?" Naše partnerky, nebo obecně ženy, to ale nechápou, jak může být někomu fajn a přitom mlčí.

Když Zuzanu vyhodili po třiceti letech od stevardkování, nechala si svou poslední uniformu. "Zuzano, ta by se jistě hodila panu Tarantíkovi do jeho soukromého leteckého muzea, dáš mu jí?" Pak jsme to z různých důvodů několi let odkládali a až tento týden jsem mu zavolal, jestli by měl na nás čas, že bychom mu tu uniformu přivezli. Přidal jsem k tomu svou uniformu British Airways a vyrazili jsme směr Plzeň.

Pan Tarantík je nadšenec, bývalý vojenský letecký mechanik, který shromažďuje stará letadla, která má vystavená na svém pozemku. Je to nadšenec, kterému co se nedostává na financích, to dožene vlastní pílí. A tak letadla, která by jinak skončila ve šrotu, jsou vystavená u něj v Air Parku ve Zruči u Plzně. Má tam i mé oblíbené čtrnáctky, Avie 14, letadla, na kterých jsem před pětačtyřiceti lety začínal. A má tam také Iljušin IL 18V, který léta sloužil jako restaurace na sečské přehradě. Letadlo je nebývale zachovalé a Zuzana, když viděla osmnáctku, vzdychla: "Pane Tarantíku, na téhle mašině jsem se něco nalétala, Bratislavy, Košice, Burgasy, ach jo, to už je dávno!" "Chcete se podívat dovnitř?" "Mohu?" A tak jsme vylezli po starých akumulátorových schodech do mašiny. "Ježíši, ono to tady stále stejně smrdí! To je neuvěřitelné! Hele Honzo i ty lustry jsou stále stejné! Tady byly záchody, ale tady jsou nové porcelánové, ale umývadla jsou stále ta ruská, barokní. A tady, tady byly kyslíkáče, tady hasičáky. A vzduchové sprchy tady jsou také stále stejné, no to je nádhera! Pane Tarantíku, mohu si otevřít a zavřít dveře do mašiny, jestli to ještě umím? No jo, to se musí neprve nasadit tady dole a potom zadkem je tam hodit a šup! A jsou tam! Honzo, tak jsem si obnovila typovku na osmnáctku, to je úžasné!" Zuzaně se zamlžily oči. Bylo to nádherné setkání s mládím. Dva staří dědkové-mechanici a jedna starší princezna-stevardka a vyřazené letadlo. Jak málo stačí ke štěstí!

Zuzana a Iljušin IL 18V