"Čevnové noci, dolík v teplém seně, celé ty roky nač jsme si to hráli?" zpívala paní Rottrová. Bohužel jsem zapomněl, jak se ta písnička jmenuje, takže si ji nemohu ani přehrát, a tak jenom koukám do deštěm umyté zahrady a poslouchám Leonarda Cohena, zcela výjimečně nikoliv Suzanne, ale "Closing time". "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a tělesnou čistotu?" děl mistr Antonín Důra v Rozmarném létě. Tato slova se mi vždy vybaví, když je tak jako dnes. "Nebe pláče, když vidí ty debily, které mám naučit základy fyziky!" vykřikoval náš šílený profesor a koukal smutně z okna naší třídy. Nevím, jak je to s mou fyzikální debilitou, ale nakonec jsem graduoval z aerodynamiky a z pružnosti a pevnosti.

To jsou chmurné myšlenky, které mne napadají při pohledu z okna. Dokonce Honza Hamerník rozhodl, že bude nutné provést rituální oběť a že si mám sám určit, zda si přeji svrhnout s mým kabrioletem z Vyšehradu, nebo stylově z Řípu. Jinak se prý toho strašného počasí nezbavíme. Když vám něco takového řekne váš kamarád, začnete se na ulici ohlížet, jestli vás někdo nechce i s autem dotlačit k vyšehradským hradbám. Tam už k jedné mé osobní tragédii došlo, oženil jsem se tam. Měl jsem asi tehdy raději skočit dolů jako Šemík s Horymírem, ale neměl jsem tehdy koně, ostatně nemám ho ani dnes. A mám se rád!

Na chatě ve Veselí nás se synem Honzou těšilo, když pršelo. Honza mě měl jenom pro sebe, zapálili jsme si petrolejku a já mu musel vyprávět příběhy. Když tam byl s námi i Mates, tak to musely být dva příběhy. Co příběhy, to byly hrdinské eposy, kdy mě kluci hrdině zachraňovali. Čím méně bylo rumu s plachetnicí v láhvi, tím košatější příběhy to byly. A kluci se snažili, aby byly. Sami měli ve džbánu vodu s citrónem a mně horlivě dolévali. Zajímavé je, že tyto nápoje doprovází naše společné dovolené dodnes. Záchrana přicházela buď s pomocí amerických tahačů, nebo letadel. Zajímavé je, že letadla většinou ukradli v Arizonské poušti. Tehdy jsem to znal jenom z fotek, ve skutečnosti jsem se tam dostal až letos! A tak jsme seděli na verandě a koukali do tmy a šumění deště doprovázelo má slova. Když byla velká zima, měli jsme k vyprávění konev čaje.

Touhu vyprávět příběhy jsem nejspíš zdědil po dědečkovi. Ten nám nikdy nevyprávěl klasické pohádky, nikdy ani neotevřel pohádkovou knížku. "To jsou ptákoviny, já vám budu vyprávět něco ze života. Princové a princezny, draci a kouzelné žáby, děti moje, to nikdy v životě neuvidíte (netušil tehdy, že o mnoho let později půjdu s princem Charlesem na večeři!). Život se ubírá jiným směrem. Zkuste políbit žábu! Je hnusná, mokrá a nikdy z ní princezna nebude, to spíš některé princezny vypadají jako žáby. Nebo Šípkajda, kolikrát se vaše máma píchla o růže na zahradě a stejně blbě spí. Ne, ne děti moje, walaceovky, to je život, nebo když jsme bojovali o Bospor a Dardanely, to byl hukot!" A tak nám náš milovaný děda vyprávěl neskutečné příběhy, loupal při tom jablka a my jsme poslouchali, ani jsme nedutali. Pouze když už lhal moc, tak ho máma krotila slovy "Tati, neblbni, vždyť nebudou spát!" "Aspoň nebudou mít problémy se stolicí! Příběh musí gradovat, aby si užili pointu!" byla dědovo odpověď.

Kouzlo pohádek jsem začal objevovat až ve škole nebo když se děda zapomněl ve vinárně a zaskakovala večer maminka. Nechápu, jak nějaký přitroublý rodič dnes pustí dětem pohádku v televizi nebo na počítači a tam zrůdy vydávají zvuky a mlátí se po hlavách, které odpadají a teče z nich zelený hnis. Je to vůbec možné? My jsme vyrůstali bez televize a Honzu jsem od ní držel daleko, ostatně na chatě ani televize nebyla a rozhodně mu tam nechyběla. Celý den lítal venku s kluky, večer jsme se vykoupali v Nežárce a pak byl čas na příběhy.

Jindřich Šimon Baar napsal knihu šumavských pohádek. Ty miloval Honza, zejména tu o Brychtovi. To byla taková mordýřská historie, že Vetřelec je proti tomu pouhá selanka. Přiznal se nedávno, že se vždycky potom bál, ale vždy znovu a znovu žádal po babičce "brychťáka", protože on se strašně rád bál.

Takže toto deštivé počasí, pakliže nekončí šílenými povodněmi, má také něco do sebe.