Podivné je to letošní jaro! Zima jak v ruské pohádce a ledový vítr lehce navozují atmosféru filmu Mrazík. V sobotu jsem měl první prohlídku letiště, tedy abych to vysvětlil: abych nezůstal úplně bez letadel, vnutil jsem se Letišti Václava Havla jako průvodce prohlídek, které letiště organizuje. Mám dojem, že za těch 43 let, která jsem tam strávil, bych o letadlech a jejich údržbě mohl něco vědět.

Co mne zaskočilo, bylo při příjmací proceduře podpis mlčenlivosti. "Ale já tady mám provádět, jak mám přísahat na to, že budu mlčet pravdu a nic než pravdu?" "No víte, jak se to myslí, ne?" "No to tedy nevím, mě od malička učili, že největším hříchem je lhát, a jak mohu o něčem říkat, že to skvělé, ba ještě lepší než skvělé, když jsem přesvědčen o opaku? Ano, rozumím, koho chleba jíš, toho píseň zpívej!"

Nakonec jsme se dohodli, že já se nebudu moc rozkecávat a že se budu krotit. Vzpomněl jsem jsem si na svého francouzského kamaráda, skvělého pilota, který mě kdysi po incidentu s fízly v hospodě dal cedulku, na které bylo anglicky napsáno: "Bože, dej mi dost síly, abych udržel svou velkou hubu zavřenou!" Tu cedulku jsem nosil léta u sebe, abych se na ni mohl kdykoliv podívat, když budu mít nutkání šířit pravdu. Pierre se na mě už léta kouká z nebe a já blbec tu cedulku někam zahodil s tím, že je jiná doba a že už ji nebudu potřebovat. Ó, jak hluboce jsem se mýlil! Blbové nazývají posměšně lidi, kteří měli a mají rádi pana prezidenta Havla, "pravdoláskaři". Ano, pan prezident měl spoustu chyb, jako má ostatně každý (kromě jeho nástupce), a jednou z nich byla jistá politická naivita, s kterou se zoufale snažil prosadit ideály lásky a pravdy proti všemocnému diktátu peněz. Což je samozřejmě hloupost. O tom nás ostatně poučil dostatečně jeho nástupce.

U nás doma, když jsem něco provedl - a že to bylo poměrně dost často, protože Mirek Dušín nikdy nebyl mým vzorem -, byla zásada: řekni pravdu a nic se ti nestane. Prostě, u nás doma bylo největším průšvihem lhaní, to táta ani máma nepromíjeli. Když jsem popravdě vysvětlil, co jsem provedl, následovalo hodinové kázání, ale protože jsem se přiznal, trest se nekonal. Pravdou je, že jsem záviděl spolužákům, že dostali páskem tak, že kulhali, ale za deset minut to bylo vyřízené a mohli na kolo. Já jsem seděl proti tátovi a poslouchal jeho proslov a zvenku jsem slyšel spoluprovinilce, jak už zase řvou a létají na kolech. Pravdou je, že jsem nikdy nedostal ani pohlavek - a že jsem si o něj mnohokrát koledoval! Jednou, jedinkrát, když jsem vylezl na buk před domem a houpal se v jeho koruně, přestože to byl jediný strom, který jsem měl zakázaný, zavolal mě táta domů sladkým hlasem, že má pro mne Pribináčka, což byla tehdy ceněná valuta. Protože jsem neprohlédl tuto nordickou lest, tak jsem slezl. Přišel jsem do kuchyně pohled jinak vždy klidného otce, nevěstil nic dobrého: z jeho očí, jindy modrých, sršely blesky, vypadal jako tygr, který se vrhá na svou oběť. Normálně bych vzal roha, ale tehdy jsem zůstal stát jak přikovaný, protože jsem nikdy předtím takový pohled neviděl.

"Honzíku, zdalipak si pamatuješ, na který jediný strom na zahradě nesmíš lézt? Ano, na buk. A já přijdu domů a můj synáček se houpe jako opice před okny v druhém patře na větvích buku, na který nesmí! Není s tebou rozumná řeč, stáhni si kalhoty, prosím!" Táta mluvil zvláštním poměrně tichým hlasem a pečlivě odděloval slova a nemíchal do nich němčinu. Konsternován jsem si stáhnul kalhoty, můj dvoumetrový otec po mě hrábnul jednou rukou a přehnul si mě přes koleno. V druhé ruce měl kožený opasek. Táta byl vždy velmi slušný, a tak i poprosil, abych si stáhnul kalhoty. Zavřel jsem oči a čekal jsem ránu, ale v tom se vřítila do kuchyně moje ségra jako lítice, vrazila do táty, který mě pustil s holým zadkem na zem, a řvala: "Na menšího si dovoluješ, co? To jsi táta?" Tento nečekaný atak tátu rozhodil tak, že se musel začít smát. A zkuste dát výchovnou lekci potomkovi, když se smějete! Já jsem se rychle vzpamatoval, natáhl jsem si tepláky a zmizel na zahradu. Byl jsem sice bez večeře, ale stejně jsem se přejedl třešní ze zahrady, takže houby zle.

To byl jediný případ, kdy mě táta chtěl uhodit a kdy k tomu měl i důvod. Denně, když jdu po schodech kolem domu a koukám se na ten krásný starý strom, vzpomenu si na to! Kdyby mě táta třískal jako žito, zapadlo by to s ostatními průšvihy, ale toto bylo něco extra, něco jedinečného, a tudíž zapamatovatelného.

Fakt, že mě nikdy doma nebili, kdysi před naším synem použila má bývalá žena jako zajímavý argument mé zhýralosti: "No, podívej se, Honzíku, tvůj tatínek nedostal v pravou chvíli pár facek a teď se tahá s ženskejma!" Nevím dodnes, jak souvisí láska k opačnému pohlaví s pár fackama, ale budiž, asi nějak ano. Nejsem sexuolog. Ostatně, pověst děvkaře není špatnou pověstí! (i když jsem jím nikdy nebyl!)

Snažil jsem se stejně vychovávat i svého Honzu. Jednou jedinkrát mi ujely nervy a rukou jsem ho přetáh přes zadek. Byl v pubertě, tím je snad řečeno vše. Mrzelo mě to, strašně mě to mrzelo, člověk se musí ovládat. Ale výsledek to mělo kupodivu stejný jako u mě: když jsme s Honzou někde na dovolené, tak i když je to dnes dospělý člověk a sám je otcem, vzpomíná na to, jak jsem ho jednou jedinkrát přetáh, a dává to k dobru jako perličku a mě to vždy a opět zamrzí.

Takže to je o pravdě a trestu.