Tak jsem se vrátil z českého Aspenu, z Františkova, z chaty Jednota. Sledoval jsem na TV Nova testy lyžařských středisek. 99 % jich samozřejmě neznám. Ovšem když popisovali Samoty ze Železné Rudy a řekli, že je nebudou známkovat, protože neodpovídají standardům běžných středisek, to mě naštvalo! Samotyho stěna se nedostala do známkování! Taková blbost! Tam jsem se seznámil se svou kamarádkou, s kterou jezdím na hory dodnes, dnes s jejím skvělým manželem, znalcem bulharských vín a s jejich dětmi. Samotyho stěna (Samoty), toť kulturně společenský trefpunkt, jak říkáme my, češtináři. Tam se utvářejí a stmelují kolektivy. Ne jako v přiblblé komunistické agitce Anděl na horách, tady je to bez organizované zábavy, bez rozcviček, ale zato je to s ve sněhu zakopanými svahovými lahvemi na otupení strachových buněk. Ano, vidím ten vztyčený prst: Alkohol do stěny nepatří! Když jsem se v hotelu Javor seznámil s Janou, výše zmíněnou kamarádkou, slovo dalo slovo: "Kde lyžujete?" "Na černý sjezdovce, kde jinde! Hloupá otázka!" "Ale na Špičáku už sníh není, tak kde jezdíte?" "Tady na černé za národním výborem, přeci." "Jó, na debilplacu, tak to chápu!" "Jakej debilplac, to je stěna! Černá sjezdovka!" A od té doby chodily studentky VŠE s námi do Samotyho stěny. A řeči o debilplacu ustaly, když děvčata zjistila, jak je někdy obtížné pustit se stěnou dolů, zejména na konci dne! Naštěstí vlek končil ve čtyři a to nám zachránilo život.

A tak nyní jezdíme na chatu Jednota. Kam se hrabe Aspen, kam se hrabou alpská střediska! Donesou vám někde šampaňské až na sjezdovku? Mají někde venkovní bar "U sněhové vločky"? Dostanete někde na baru Loketskou bylinnou, Elixír svatého Jana Nepomuckého, Bechyňskou perlu či Priessnitz likér? Vsadím se, že nikoliv. Tato neuvěřitelná směsice byla doplněná ještě běžnými, leč výtečnými nápoji: slivovicí, Jackem Danielsem, Metaxou a dalšími. Jak říká velitel zásahu Petr: "Každý chlast si svého konzumenta najde." A to vše se popíjí ze speciálních panáků, z vánočních čokoládových figurek. Faktem je, že někdy nám děti ještě nepoužité panáky snědí, ale to jen kvůli trestuhodné nedbalosti konzumentů.

Samozřejmě u baru se sedí až odpoledne, kdy se sníh změní na břečku a nemá cenu si huntovat nohy. V noci, kdy teploty klesaly pod nulu, sníh opět umrzl a ráno jsme vyráželi na upravenou, v slunci jiskřící sjezdovku.

Letos k nám přibyla dívka jménem Ivana. Mladé, dvacetileté děvče, které naprosto netušilo, do čeho jde. Protože chtěla zaujmout, řekla nám, že je instruktorkou lyžování: "V Mariboru jsem jsem tu černou sjezdovku, co se jelo mistrovství světa ve sjezdu, musela jet šusem, protože jsem se bála zatočit. A kde se jezdí tady?" Od té doby jí nikdo neřekl jinak než "Maribor". Byla to hezká a jistě i hodná holka, ale její chlapec, syn jedné ze stálých hostů, ji patrně nepřipravil na sběř, s kterou se na horách setká… Toto děvče si ještě jednou pustilo pusu na špacír, když nám vysvětlovalo, že když se roztápí vodní dýmka, neboli šíša, tak je zapotřebí býti rozkuřovačkou, která tu dýmku rozfajruje. Když nám toto tajemství sdělila, šli jsme pod stůl, protože nás samozřejmě napadla tato funkce ve spojení s úplně jinou čiností. Neurazila se, naopak netušila, proč nás rozkuřovačka tak rozveselila.

Nakonec i Rozkuřovačka Maribor zapadla do kolektivu, jenom ji její přítel poučil, aby před námi raději už nic neříkala. Nechápala sice, proč ráno u snídaně snídáme jogurt Veselý táta a hlásíme, že dnes je švestkový nebo že je hruškový. "A kde jste sebrali ty švestky nebo hrušky, já jsem tam našla jenom jahodovou marmeládu?" "Marmeládu, takové svinstvo bychom do jogurt nikdy nedali! To by nebyl jogurt Veselý táta, ale posr… táta!" Netušila, holka, co máme ve veselých lahvičkách na stole a proč s námi snídá jogurt i pan hoteliér.

Každým rokem se program našich večerů mění. Loni byl maškarní ples, letos byl retro večer. Stejně tak je každým rokem i tombola, kde se dá vyhrát i socha jelenů v říji a jiné krásy. Výtěžek z tomboly se promění za šampaňské na Silvestra, který je následující den. Letos k tomu přibyl v pátek 8. března i Den hanby, kdy jsme přišli až na jednoho člověka k večeři všichni v černém. Večer před Dnem hanby jsme téměř všichni měli zánět v palci, kromě nezletilých. Dokonce chataři z vedlejší chaty měli zánět takového druhu, že jeden povídal druhému: "Ty vole, tys šel skoro dva metry rovně! Ty máš našlápnuto na prezidenta!"

Tak skončil skvělý týden, na který se těším každý rok, a nejenom já! Bolí mě sice celý člověk, nejsem zvyklý na sportování. I když to z předešlého může vypadat, že se tam nesportuje, opak je pravdou. To, co jsem obšírně popsal, jsou mimosportovní aktivity. Permici za 250 Kč na týden prostě musíte projezdit, to je výzva! Ivo a Miloši, děkujeme!