Nedávno jsem dostal od Jirky Wagnera odkaz na píseň Samovar, kterou zpíval nomenklaturní pěvec Pavel Liška na Festivalu politické písně Sokolov 1974. Pro vaši informaci je to zde na YouTube a je to nářez!

Že Liška zpíval velmi angažované texty, to jsem věděl, ale že někdo dokázal složit takovou pitomost, jsem už zapomněl. Hana Čiháková, která složila text, se v této písni překonala. Je to neuvěřitelně angažovaná slátanina. Člověk tehdy takové úžasnosti ani nevnímal. Mně bylo dvacet čtyři, nosil jsem dlouhé vlasy a rozhodně jsem takovou věc, jakou byl festival politické písně, ignoroval. Zanořil jsem se do historie tohoto podniku a s překvapením jsem zjistil, že kromě zpěváků, kteří zaslouženě zapadli a jejichž jména nikomu nic neříkají, tam vystupovala i většina recyklovaných normalizačních hvězd.

Mistr i náš Národní poklad a samozřejmě Olympic, kteří ze sebe dnes dělají téměř disidenty, tehdy tam opěvovali Sovětský svaz a krásný život v něm. Překvapilo mě, že tam zpíval i Petr Novák. Kdysi nutili velmi populární skupinu Saze, aby zazpívala na jakémsi sjezdu Socialistického svazu mládeže. Ovšem nesměla to být tehdy jejich nejpopulárnější píseň Václava mám nejradši. Dlouho to vypadalo, že se ubrání, ale protože bolševik měl všechny páky na to, aby si skupina už nikdy nevrzla, rozhodli se chlapci, že když odejít, tak s kraválem. A tak vystoupili na podium slavnostně vyzdobené rudými prapory a soudruhy Leninem, Marxem a Husákem, ukolnili se, uděřili do kytar a zapěli: "Když jsem šel z Brd, našel jsem prd!" To bylo všechno. A zakázali jim zpívat. Naštěstí chlapci měli jiné plány a zanedlouho nám zpívali ze Svobodné Evropy.

Já si z té doby pamatuji jedině sovětskou zpěvačku Alu Pugačevu, a to jedině kvůli tomu, že vystupovala v průhledných šatech, nahoře bez, což bylo na tehdejší dobu neuvěřitelně odvážné. Jinak šla tato kultura nějak mimo nás. My poslouchali na magnetofonech nebo gramofonech písničky jiného zrna a zcela jiné provenience. Pamatuji si, jak mi soused, pan Luděk Pachman, přinesl desku rakouských vojenských pochodů s tím, že se mi to určitě bude líbit. Než jsem to dal na gramofon, měl jsem dojem, že se zbláznil. Proboha, co já budu dělat s vojenskými pochody? Když jsem desku pustil, spadla mi brada: byla to deska Karla Kryla Rakovina. Aby bylo možné ji sem dovézt před zraky bdělých celníků a policajtů, byla opatřena jiným obalem a etiketou. Na letišti byli bdělí a ostražití pasováci, respektive estébáci v uniformě pohraničníků. Ti po přistání letadla ze Západu vtrhli do mašiny a vybrali všechny noviny a časopisy. Protože všechny tiskoviny byly krajně nebezpečné pro naše občany, kteří radostně a s písní na rtech budovali socialismus. Nebozí budovatelé by se totiž mohli dozvědět, že je všechno jinak.

Tátovi předplatili jeho příbuzní motoristický časopis Auto Motor und Sport. Někdy ho sprostě estébáci ukradli, v lepším případě dostal táta místo časopisu papírek, že číslu 5 bylo odebráno právo rozšiřování. Když jsem byl starší, tak mi předplatili Air International a když jsem dostal z dvanácti čísel za rok tak osm, považoval jsem to za úspěch. Jó, taková svoboda tady byla. Když jsem se někde dostal k zabavenému číslu, zjistil jsem, že závadným článkem pravděpodobně nebyl komentář vychvalující imperialistickou techniku, ale naopak článek o sovětských letadlech. Ti idioti se báli i sami sebe!

Jak jsem se mohl dostat k zabavenému číslu? Jednoduše, na konci roku jsem napsal do vydavatelství, že to a to číslo jsem nedostal, nakladatel mi je poslal a protože to bylo třeba s půlročním zpožděním, bdělost povolila. Ne vždy, ale mnohokrát se to podařilo.

Tak do nás prali Festival politické písně, kde Pavel Liška zpíval o tom, jak děda četl slabikář a mládež četla Kapitál. Pavel Liška, dnes sedmdesát dva let, zpíval se Star klubem Tomáše Háši, který byl přejmenován na Plameny, skupinu ÚV SSM (Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže). Svou pěveckou kariéru budoval v Sovětském svazu. Jedno je jisté, za to, že se nám pokoušel léta hnojit mozek, boží mlýny zapracovaly pomalu, ale jistě…

Dobové ilustrační snímky: autor