Za několik dní se mám stát dědečkem. Můj syn, nevím proč, o mně na sociálních sítích vypráví, že se s tím nemohu smířit. Nevím, proč takovou blbost šíří. Když jsem se ho přímo zeptal, zapřel to jako Jidáš Krista a já se na ksichtoknihu nekoukám. Jsem holt jiná generace.

Tady bych rád zmínil, jak jsem se na tento fenomén dostal. Měl jsem kdysi jakési techtle, ba i mechtle s jednou krásnou zrzavou holkou. Ta se jednoho dne zapomněla vrátit s rodiči z dovolené a usadili se ve Spojených státech. Tam vystudovala a žije tam. Založila rodinu a asi před dvěma roky mi poslala sms, že je v Praze, jestli bychom se nemohli sejít. Rád bych ji viděl, ale byl jsem v té době mimo republiku, a tak jsem jí odepsal, že bych strašně rád, ale, že nejsem doma. "Pošli mi na mail nějaké fotky, abych tě poznal, prosím!" "No, mám spoustu fotek na facebooku i těch nahatejch, jak jsi mě taky kdysi fotil, tak tam mě najdeš." A já jako blbec jsem i ve svých létech (nebo právě proto) na to naletěl jako malý kluk. Přihlásil jsem se a hledal jsem a našel jsem: poněkud obtloustlou zrzavou paní, jak se svým synem chytá ryby, jak se svým manželem stojí před jejich domem atd. atd. To, že měla na sobě typický americký oděv tepláky a tenisky, i to, že není po třiceti létech hubená, jak bývala, to vše jí odpustím, aniž mrknu okem, ale rodinné fotky, to je to poslední, co mě zajímá. Můžete namítnout: "A co jsi čekal, ty starý chlípníku?" A máte pravdu, jsem vůl, jsem vůl, jsem vůl! Ale to není to, proč o tom píšu. Nikdo nemládneme a někdo - a ona, ač génius přes matematiku a počítače - se věkem stane "paní".

O ksichtoknize píšu proto, že najednou mi začaly chodit maily, že ten či onen se chce stát mým přítelem. A já vůbec z devadesáti procent netušil, kdo to je, a už vůbec nevím, proč by se měl stát mým, byť virtuálním, přítelem. Chtěl jsem z tohoto podniku vystoupit, neb netoužím po tom stát se virtuálním přítelem kohokoliv, ale ono to není tak snadné, dovnitř jo, ale ven ne. Jak pastička na myši!

Takže já se stanu dědečkem. No a proč ne? Šedivý jsem, starý jsem, tak proč bych neměl být dědečkem? Mám dojem, že po mých výchovných zkušenostech se synáčkem a synovci jsem i odborně erudován. Jenom ta fyzička není, co bývala. Vzpomněl jsem si, jak na chatě ve Veselí moje maminka důchodkyně hrála ve vedru celé odpoledne fotbal s Honzou a se synovci. Jak chodila pěšky na nákup tři kilometry do Veselí. Já jezdím na nákupy motorovým automobilem a fotbal nenávidím. Vlastně jakýkoliv prudší pohyb nenávidím a slovo sport považuji za sprosté. Ale maminka také skvěle vařila. To jsem se naučil od ní, v tomto punktu mohu vnouče hýčkat. Naposledy jsem vaření pro děti trénoval na Zuzanině chalupě letos v létě, když tam byl synovec Mates s tříletým Honzíkem. Byli z domova vyzbrojeni dětským jídlem v konzervách a také si je odvezli zpět. Razili jsme heslo: když mu to nebude chutnat, tak to holt jíst nebude! V záloze byl přeci "Malý gurmet"! Ale kluk, který lítá celý den venku, sní i hřebíky. Ne, hřebíky jsem mu nedával, to Vlaďka nemusí mít strach, ale jinak jedl to, co my a pomalu i stejné porce. Pravda, trochu jsem ubral koření (ale opravdu jenom mírně), ale jídlo přeci musí mít nějakou chuť. Mdlé jídlo se mění na teplou hmotu, kaloricky hodnotnou, leč nechutnou. Chicken tikka masala ještě žádné dítě nezabila a podle toho, kolik pobíhá po světě Indů, bude určitě i velmi zdravá…

Budoucímu vnoučátku bych kromě zdraví, které je nejdůležitější, přál, aby mělo tak šťastné dětství, jako jsem měl já. A štěstí se neměří podle ceny hraček, ani podle jejich počtu. Ale podle toho, jestli má kolem sebe neustále někoho, kdo včas podá pomocnou ruku, kdo ho pohladí a pofouká bolístku a kdo mu večer bude vyprávět pohádky. Také bych mu přál, aby bylo co nejdéle a co nejdále drženo od magických krabiček nahrazujících lidský kontakt.

Tak to bych mu přál!