Sté vyprávění. A to ještě v týdnu, kdy slavím šedesáté narozeniny! To přímo vybízí k bilancování. No jo, ale jaká bilance? Kolik jsem měl ženských? Nebo kolik jsem bral nejvíc měsíčně? Nebo co se dá považovat za osobní úspěch? Každý má svá měřítka nastavená jinak. Nikdy jsem neměl tučné konto. Vždy, když se mi podařilo nějakým nedopatřením vydělat nějaké peníze, zpravidla jsem je dokázal utratit ještě dřív, než přistály v mé peněžence, potažmo na kontě. Dokonce mám za to, že ten, který řídí naše osudy, ví, že jsem něco vydělal, a tak zařídí, že se rozsype některé z mých aut nebo odejde kotel na topení a peníze jsou fuč. Nebo jakoby náhodou mě zavolají moji kamarádi z Anglie, že by bylo zapotřebí něco ztropit, a prásk, bum, kasa je zase prázdná! Já nevím, nějak se mě peníze nedrží. Ale že bych byl kvůli tomu smuten? Ne, ne. Bylo by špatné, kdybych měl hlad, to by mi sice prospělo, ale tak daleko to ještě nikdy nedošlo. Takže v penězích mé štěstí asi není.

Ženské? No, nějaké jsem za svůj život měl, to jo. Já měl ale tu smůlu, že jsem celý večer bavil společnost. Byla to sice ohromná sranda, ale nakonec si kamarádi rozebrali všechny kloudné holky a na mě zůstala maximálně nějaká urousaná intoška, která i v posteli řešila jakási světoborná filosofická témata. No, ale také dobře, pořád lepší než poluce! Ale lhal bych, kdybych neřekl, že jsem měl také dost poměrně hezkých holek. Protože jsem vždycky fotil, tak to mám zdokumentované. Tady bych se zastavil nad tím, jak jsem procházel životem, měl jsem ženské malé, velké, macaté, hubené, prostě různé. Ale jedna byla (a je) zvláštní. Ta má od pána boha cosi, čím se od ostatních liší. Ona zvláštně voní. Ne díky magické chemii v podobě parfému, ale ona voní sama od sebe. Je to zvláštní, nikdy předtím ani potom jsem se s něčím podobným nesetkal. Když jsme večer usnuli, zabořil jsem svůj nos do jejího ramene a celou noc jsem čuchal. Může vám to připadat komické, ale je to tak. Tato vlastnost jí zůstala. Dneska je to vdaná ženská a má děti, její figura dávno vzala za své, ale nevyčichla! A tak když se dneska spolu sejdeme, tak si ji musím očichat! Není to praštěné? Dnes to už se sexem ani s láskou nemá dávno nic společného, ale já prostě musím. Tedy dělám to potají, když nás nikdo nevidí, aby si nemyslel něco nepatřičného nebo aby se nám nesmáli.

Jak tak nad tím přemýšlím, za celou dobu, nepočítám-li období, kdy jsem vyznával holkám lásku tím, že jsem jim vrážel trojúhelník do zad nebo jsem je píchal kružítkem, těch holek, co jsem opravdu miloval, bylo sakra málo. Taková ta úžasná láska, kdy se s člověkem zatočí zeměkoule, kdy mu změknou kolena, kdy má chuť a pocit, že to musí každému říct, že to musí vykřičet. Tak takové byly za celý můj život tři, možná čtyři. Ano, jenom čtyři! A musím se přiznat, že když je dnes, byť po létech potkám, mám zase takové to mravenčení v zádech. Takový ten příjemný pocit, jako když slyším B.B. Kinga, Springsteena nebo Leonarda Cohena. Ty holky většinou samy poznaly, že to se mnou nebude jednoduché, a tak od mne v záchvatu pudu sebezáchovy prchly. Kromě té poslední, ta je se mnou stále a je to dobře. Takže ani v ženských to asi nebude.

Když se v Praze v roce 1989 demonstrovalo, tak jsem na to koukal v Londýně a říkal jsem si, že asi BBC zase ušila boudu na Brity. V Praze protikomunistické demonstrace? No to je ale blbost. Když jsem zavolal domů, můj tehdy malý syn mi nadšeně vyprávěl, jak byl s maminkou na Letné manifestovat a že bylo mínus patnáct stupňů. I když jsem byl v Londýně šťastný, protože se mi splnil sen, tak druhým snem bylo, že komunisti odtáhnou - a to se muselo stát, zrovna když jsem nebyl doma! Je to možné? A tak jsem večer co večer koukal v hotelu na televizi, popíjel zlato z hranaté lahve a byl šťastný, že ti, co mě celý život dusili, patrně potáhnou konečně do háje. Konečně budu moct jezdit, kam chci, a nebudu muset vyplňovat tisíce lejster, aby mi cestu schválil nějaký debil, který se stěží umí podepsat. V tom Londýně jsem zažil jednu velmi veselou historku. Samozřejmě jel s nám jeden kolega, který měl ještě souběžák u jisté složky ministerstva vnitra a měl na nás dávat pozor a podat patřičné hlášení. Hned po příletu do Londýna se dal do hovoru se mnou a s kolegou. „Kluci, já vím, že vám to doma neklape, Láďo, ty ses rozvedl, a Honzo, tobě to také nefunguje doma, jak by mělo. Kluci, prosím vás, neposerte to, já mám na vás dávat pozor, tak neblbněte!“

Jak se situace v Praze měnila, měnil se i kolega. Jednou nám při skleničce řekl, že měl strašný sen: „Zdálo se mi, jak mě chcete oběsit, Láďa mi dával oprátku na krk a Honza mně podrazil stoličku!“ Čekal, že ho budeme litovat a chlácholit, že nic takového se nechystáme udělat, ale Láďa se místo toho na mne vrhnul a řval na mě: „Ty hajzle, zase si měl lepší práci, než já! Já jenom oprátku a tys ho oběsil, zase jsi měl větší zásluhy, i když ve snu!“ Ostatní kolegové se váleli smíchy a náš dozor se na nás koukal dost překvapeně.

Skončili jsme v Anglii dřív, a tak jsem zavolal domů, že letím o den dřív, že se vracíme už dvacátého prosince. Čekal jsem v odletové hale letiště Heathrow a i když jsem si Anglii zamiloval, těšil jsem se domů. Tehdy postavili letadlo ČSA mimo choboty, takže nás vezli k letadlu autobusem. Tušil jsem, že pro mě přiletí má tehdejší žena-stevardka. Byl jsem v naprostém šoku, když se z letadla proti mně vyřítil můj čtyřletý syn Honza a řval na celé kolo: „Tatí, já jsem si pro tebe přiletěl!“ Skočil mi do náručí a mně tekly slzy jako hrachy. To byl pro mě pocit vrcholného štěstí! Než jsem odletěl z Prahy, málem by člověka zastřelili, když šel k letadlu, které letělo na Západ, a teď pustili do Anglie malého kluka, protože nikdo nevěděl, co vlastně platí. Fízlové byli tak dezorientovaní, že řekli ženě: “Klidně tam vašeho kluka vemte, ať má táta radost!“ To bylo štěstí, v které jsem ani nedoufal! Let z Londýna do Prahy trvá méně než dvě hodiny a já byl celou cestu naměkko. Honza se mě držel za ruku a vyprávěl mi celou cestu, jak stáli s mámou na Letné a na Václaváku. A já se nezmohl na nic jiného, než že jsem mu řekl, že jsem nevěřil, že se něčeho takového dožiju.

Tak je pro mě štěstím, že když mě to začne doma svrbět, stačí vzít pas, sednout do letadla a letět někam, kde to mám rád. Spousta lidí argumentuje tím, že na to stejně nemají. Já jsem v dobách hubených také nikam daleko necestoval, ale ten pocit, že mohu, ten mě naplňuje štěstím! A klidně jedu třeba na Landštejn.

Ohromným štěstím je, že mohu dělat zaměstnání, které mě baví. Samozřejmě, že mě spousta věcí a lidí kolem mě štve, ale ta letadla za to nemohou. Ostatně blbci, křiváci a lemplové jsou všude kolem nás, takové věci se nevztahují jenom na letiště. Zase je tam spousta lidí, kterých si vážím a obdivuji je. A je jedno, jestli je to orel, který drží páky letadla, nebo jestli to je kolega mechanik. Dělám s klukem o generaci mladším a před ním mám i komplexy. To je borec, od kterého se mám co učit! A tak chodím do práce rád. Když jsem dělal u British, dělal jsem většinou sám, a tak mě nikdo v noci nemohl vidět, jak jsem si s letadly i povídal! Můžete si myslet, že jsem magor, ale když je půlnoc a letadlo nemá žádnou závadu a můžete si jít lehnout, tak to stojí za to ho pohladit a poděkovat, ne? Nedokážu si představit, že bych chodil do práce, která by byla třeba lépe ohodnocená a bez stresu, ale neměla by nic společného s aeroplány.

Jsem rád a velmi si užívám toho, že můj syn si ke mně našel cestu. Děláme teď spolu a já se snažím předat mu to, co jsem se za čtyřicet let práce na letadlech naučil. Také se snažím rozmluvit mu, aby sám sebe nebral tak smrtelně vážně, všechno je třeba brát s nadhledem. Ale to asi souvisí s jeho věkem. Hádáme se kvůli našim autům. Máme staré ameriky, a tak se na nich samozřejmě stále něco sype. Když jsem byl třeba v Kanadě, neustále mě bombardoval, co nutně potřebuje na své auto koupit. Pak jsem mu to přivezl a on to tam namontoval, teprve když jsem začal zuřit. Trvalo mu to čtvrt roku!

A tak nevím, co bych měl bilancovat, jestli to, že si žiji spokojený život, jsem celkem zdravý, mám výbornou partnerku a skvělého syna? Pak tedy mám to, po čem spousta lidí touží. Má to samozřejmě nějaké chyby na kráse, občas padnu na hubu, to jo. Ale mám zase kolem sebe spoustu výtečných kamarádů, kteří mi vždy podají pomocnou ruku. A tak tu bilanci asi zakončím tím, že zaplať Pán Bůh, že mohu žít takový život, že mám doma dobré víno a kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

***********

Knihy si můžete objednat zde