V devíti letech jsem udělal svou první diagnózu. Přeskakovali jsme na zahradě u kamaráda provaz, který jsme uvázali jedním koncem ke kmeni stromu, druhý konec napnutého provazu držela jedna holčička. Nakázali jsme jí, aby provaz hned pustila, když někdo zakopne. Jaká to naivita! V tom zlomku sekundy není možno zareagovat. Poprvé jsem přeskočil, druhý skok znamenal pád – levým loktem přímo na zem. Posadil jsem se a konstatoval jsem: „Mám zlomenou ruku.“ Bohužel, moje blesková diagnóza byla správná.

Bylo to za války, rychlá záchranná služba tehdy neexistovala, sanity odvážely jen těžce nemocné. Bratr mě dovedl domů a rodiče mě pak dovezli na nějakém starém dětském kočárku do královédvorské nemocnice, která je na kopci nad městem u lesa. V nemocnici byl tehdy monoprimariát, což znamenalo, že primář byl chirurg, internista, porodník a gynekolog v jedné osobě.

V ten den v nemocnici nebyl, službu měl mladý sekundář. Udělal rentgenový snímek, zjistil frakturu, repozice ale byla nad jeho schopnosti, tak mi končetinu jen zafixoval dlahou. Primář se objevil v nemocnici až třetí den. Operativní řešení zlomenin nebylo v té době běžné. Dostal jsem celkovou anestezii-narkózu, při níž se primář pokusil provést repozici. Při rentgenové kontrole za týden zjistil, že úlomky kostí nejsou na správném místě, tak se procedura s repozicí v narkóze zopakovala, za další týden znovu totéž. Aktivní i pasivní hybnost končetiny v loketním kloubu zůstávala značně omezena, proto se primář rozhodl provést po dalším týdnu redres, neboli pasivní rozcvičení lokte. Opět v celkové anestezii, takže jsem během měsíce absolvoval čtyři narkózy.

Hospitalizovaní pacienti měli nad postelí v záhlaví černou tabulku, na níž bylo křídou napsáno jméno, rok narození a diagnóza. Podle pověry si při skončení hospitalizace každý osobně nápis na tabulce smyl, aby se už do nemocnice nevrátil. Následovalo měsíční doléčování v ortopedickém sanatoriu MUDr. Kutíka v Hořičkách v okrese Náchod. Zlepšování hybnosti pokračovalo velmi pomalu, po mnoha měsících zůstala naštěstí jen poměrně malá deformace loketního kloubu a nepatrné omezení pohyblivosti.

Teprve o mnoho let později během studia medicíny jsem si dal udělat rentgenový snímek lokte a od ortopedů jsem se dozvěděl, že běželo o suprakondylární zlomeninu pažní kosti (zlomenina těsně nad loketním kloubem). Zjistil jsem, že jsem měl při té smůle vlastně velké štěstí, protože nenastaly žádné závažné komplikace, které nejsou u tohoto typu zlomeniny vzácností.

V sanatoriu v Hořičkách se léčili převážně pacienti po úrazech končetin, používaly se různé formy fyzikální terapie, rehabilitační léčba atd. Pokoje pro pacienty byly velké, v jednom pokoji bylo ubytováno kolem 25 lidí. Léčebný režim byl zcela volný, chodící pacienti mohli odpoledne a večer vycházet do městečka. Vraceli se mnohdy v dobré náladě. Vzpomínám si, že jeden pacient se vracel do sanatoria v pozdní večerní hodině poté, co se bohatě „občerstvoval“ v jedné místní hospodě borovičkou. Při návratu do pokoje si prozpěvoval silným hlasem známou písničku:

U studánky seděla,
do vodičky hleděla,
spatřila malou rybičku,
jak polykala vodičku…

Jenže chudák rybička v jeho pojetí nepolykala vodičku, ale borovičku…

Na pokojích se vedly dlouhé debaty o všem možném. V sanatoriu se setkávali jako pacienti i zranění fotbalisti, často ze soupeřících mužstev, proto se řešily - mnohdy ostrými slovními výpady - předchozí zápasy. Mezi pacienty byl i jakýsi pan Kánský, který prožil své mládí v sovětském Rusku. Líčil nám poměry v této zemi, bídnou životní úroveň, různé osobní zážitky atd. Nikdo mu moc nevěřil. K Sovětskému svazu se tehdy vzhlíželo s nadějí jako k budoucímu vítězi nad nacistickým Německem a málokdo chtěl věřit, že tam není všechno v pořádku. Dnes, po mnoha desítkách let, se tomuto pánovi v duchu omlouvám. Věděl jistě, o čem mluví. Některé jeho historky ale byly přesto zřejmě z říše barona Prášila. Líčil například, že v Rusku jsou tak kruté mrazy, že není možno se v zimě v přírodě vymočit. Proud moči totiž okamžitě ve vzduchu mrzne v ledový provazec, který se musí bezprostředně rukou ulamovat, jinak by se močení nemohlo dokončit…

V souvislosti s tímto pacientem hořičského sanatoria, se mi vybavila jiná vzpomínka. V druhé polovině 19. století se vystěhovaly tisíce Čechů z Rakouska-Uherska do carského Ruska, které jim nabídlo výhodné životní podmínky, zvláště možnost levného zakoupení půdy. Většina z nich se usadila v severozápadní části dnešní Ukrajiny, která je známa pod historickým názvem Volyň. Po druhé světové válce se mohli potomci emigrantů z Čech na základě mezinárodních dohod vrátit do původní vlasti svých předků. Tuto možnost velké množství Volyňských Čechů využilo. Po návratu do Čech podávali informace o skutečném životě v Sovětském svazu, o životní úrovni, o nesvobodě, varovali před zakládáním kolchozů atd. Po roce 1948 na to mnozí z nich tvrdě doplatili.

Několik rodin se po ukončení války usídlilo i ve Dvoře Králové nad Labem a okolí. Jeden volyňský Čech chodil do královédvorského gymnázia, po válce nastoupil do tercie nebo do kvarty. Při hodině občanské nauky vypravoval pan profesor o Sovětském svazu, pěl ódy na životní úroveň v této zemi, na blahobyt, na budování socialismu atd. Netušil, že mezi žáky je i syn volyňských Čechů. Ke konci vyučovací hodiny se student přihlásil a řekl přibližně toto: „Pane profesore, ono to v Sovětském svazu není vůbec takové, jak jste říkal, životní úroveň je tam bídná, jsou tam kolchozy…“ Profesor ho nenechal domluvit a přerušil ho: „Troubo, byls tam? Já jsem tam sice nebyl, ale vím, že tam budují socialismus, že je tam vysoká životní úroveň, že jsou tam občané spokojeni, vím to z novin, z literatury, ze školení atd.“ Student se nenechal zastrašit a dodal: „Vy jste tam nebyl, ale já jsem tam byl, pane profesore, a to, co říkám, vím z vlastní zkušenosti…“ Dál už debata nepokračovala.