Nedávno jsem četl na Neviditelném psu výstižný článek pana Vodvářky O mužích ctných a nectných (o prezidentu Emilu Háchovi a o Davidu Rathovi, i když toho druhého autor přímo nejmenuje). Při čtení tohoto článku, s jehož obsahem se plně ztotožňuji, se mi vybavila dávná vzpomínka, stará asi 75 let, na jednoho ctného (třídního učitele) a jednoho nectného (řídícího učitele) na obecné (podle dnešní terminologie základní) škole ve Dvoře Králové nad Labem v části města zvané Podharť.

Mým třídním učitelem byl pan Antonín Vítězník, výborný pedagog a moudrý člověk. Vštěpoval nám zásady správného chování a správných životních postojů takovým způsobem, že si je dodnes pamatuji a snažím se jimi řídit. Bylo to za války, Čechy a Morava byly okupovány Velkoněmeckou říší, každý náznak protiněmeckého chování mohl být velmi krutě potrestán. Pozice pana učitele stejně jako všech učitelů byla komplikovaná, musel nás učit nejen vše, co k základní výuce dětí patří, musel nás učit i němčinu a od čtvrté třídy vyučovat část hodin dějepisu a zeměpisu v německém jazyce. Přitom se musel obávat častých návštěv nejen českých, ale i německých školních inspektorů. Snažil se nám i sobě situaci při německé inspekci poněkud usnadnit tím, že vystavil po celé třídě na různých místech velkými písmeny napsané německé věty o Velkoněmecké říši a o Protektorátě Čechy a Morava. Při inspekci nám pak dával německé otázky a přitom nenápadně ukázal hlavou, kde je správná odpověď.

Pan učitel byl přísný, ale spravedlivý. Vzpomínám si, jak nám jednou při hodině vlastivědy vypravoval o cibuli - jak se pěstuje, jak se upravuje, do jakých jídel se při vaření dává, jak je zdravá atd. Pak nám zadal domácí úkol. Měli jsme do druhého dne napsat, co jsme si o cibuli zapamatovali. Samozřejmě jsem na to zapomněl a úkol jsem nenapsal. Druhý den jsem přišel ráno do školy a když jsem se od spolužáků dozvěděl o úkolu, rychle jsem sedl do lavice a začal sepisovat něco o cibuli. Stihl jsem napsat asi dvě nebo tři věty, začalo vyučování a pan učitel se hned ptal na domácí úkol. Jeden po druhém jsme měli přečíst své výtvory. Většina žáků úkol neměla a pan učitel je postupně posílal do kouta učebny, kde stáli na hanbě. Došla řada na mne. Povstal jsem v lavici, přečetl jsem ze sešitu narychlo sesmolené věty a potom jsem suverénně přidal zpaměti několik dalších vět, které jsem si právě vymyslel a přitom jsem předstíral, že je čtu ze sešitu. Pan učitel byl spokojen. Vtom se ale hlásí jeden žák v poslední lavici: „Prosím, pane učiteli, Stehlík ten úkol taky nemá.“ „Máš ten úkol?“ „No, nemám.“ „Tak jdi do kouta k ostatním.“ Potom se obrátil k žalobníčkovi: „A ty jdi taky do kouta, protože žalovat se nemá.“

Pan učitel byl velký vlastenec a zanícený sokol. I za okupace nás učil při hodině zpěvu zpívat „Kde domov můj“ a další vlastenecké písně, hrál nám na housle pasáže z českých oper. Naopak pan řídící dělal více, než musel, a choval se spíše kolaborantsky. Při jeho příchodu do třídy jsme museli všichni nejen povstat, ale podle jeho příkazu jsme museli pozdravit nacistickým pozdravem, t.j. zvednutím pravé paže. Sice jsme nemuseli hajlovat i ústně (Heil Hitler), ale podle pokynu pana řídícího musely být naše paže správně nataženy a musely směřovat přesně do pravého rohu místnosti u stropu. Později jsem se dozvěděl, že pan řídící měl po válce problémy se svým kolaborantstvím, po roce 1948 však zachytil správný vítr, stal se členem komunistické partaje a dělal potom problémy panu učiteli Vítězníkovi, kterého označil za „reakcionáře“.