Každý národ je má. A každý by je měl znát. A to jak ty ctné (ty především), tak i ty nectné, neboť i oni jsou důležití jako příklad nehodný k následování.

Kolega bloger Filip Vracovský ve svém článku připomněl úmrtí našeho protektorátního presidenta JUDr. Emila Háchy. Zemřel sám v cele, jako ten nejhorší zločinec, bez možnosti jakékoliv obhajoby, nemocen a opuštěn. Jeho pohřeb byl zcela utajen, byl přítomen pouze kněz a presidentova dcera. V euforii z osvobození od nacismu národ zcela přehlédl nemalé zásluhy tohoto statečného muže, který v době nástupu nacismu dělal vše, co mohl, aby odvrátil to nejhorší zlo, co nám předáci Třetí říše přinesli. Jen historici vědí, kolik mladých lidí se JUDr. Háchovi podařilo zachránit před popravou či vězením v lágrech. President JUDr. Edvard Beneš si byl dobře vědom, kdo přišel na jeho místo poté, co on sám emigroval do Anglie. Přesto po návratu neudělal jediný vstřícný krok vůči svému předchůdci. Týž Beneš, který posléze „opomněl“ zásluhy i jiných lidí, například JUDr. Adolfa Schwarzenberga, který jej materiálně podporoval během jeho exilu a který přispěl vysokou částkou na stavbu hraničních opevnění.

Přesto má JUDr. Hácha jen malou cedulku na svém domě v Trhových Svinech, zatímco JUDr. Beneš svůj vlastní zákon o tom, že se „zasloužil o stát“. Málo se o JUDr. Háchovi ví a je to škoda. Byl to nepochybně čestný a vzdělaný muž, který si musel být vědom, že svým souhlasem stát se hlavou zdecimované a porobené republiky bere na sebe úkol nevděčný bez naděje v lepší příští.

JUDr. Emil Hácha byl mužem ctným a hodným následování.

V těchto dnech skončil sedmiletý proces s jiným známým mužem našeho státu. Slovo muž je zde použito jen jako genderové označení, neboť tento člověk si tento termín ve svém původním smyslu nezaslouží. V dobách svého panování ve Středočeském kraji se nechával oslavovat (třeba filmovou smyčkou v dopravních prostředích), aby se posléze ukázalo, že je to jen obyčejný darebák, který si z titulu své funkce nechával vyplácet peníze, jinak řečeno, šlo o úplatného jedince. A je celkem jedno, jestli se to stalo jednou, nebo opakovaně. Všeobecně se ví, že kdo krade jednou, tak mu to nedělá problém opakovat.

Ve svém projevu po pravomocném rozsudku se nestyděl přirovnat své zločinné chování k těm, co bojovali proti Třetí říši, své budoucí vězení označil za koncentrační tábor. Možná, že chtěl vtipkovat, nicméně některé „žerty“ jsou už silně za hranou. Přirovnávat svou osobu k těm, kteří byli transportováni do koncentračních táborů v rámci šoa, je vše jiné, než vtipné. Je však možné, že on tomu rozdílu z podstaty svého charakteru nerozumí. Moje babička by řekla: „Že ho haňba nefackuje.“

Z chování tohoto jedince je každému znalému jasné, že jde o typického psychopata, který lže s úsměvem a nemá absolutně žádný pocit viny či sebereflexe. Z literatury víme, že u podobných jedinců ani dlouholetý trest nemá žádný nápravný účinek a že jedině absolutní společenská eliminace podobných typů je možnou a účinnou obranou. Jistě využije dostatek volného času k sepsání nějakých „dopisů“, i když není jasné, která z jeho dvou žen bude adresátkou. V těchto listech z vězení se možná dozvíme ještě mnohem větší nehoráznosti. Třeba i srovnání s výše zmíněným presidentem státu.

Tento člověk je mužem nectným a nehodným k následování.

O obou bychom však měli vědět co možná nejvíce jako poučení sebe sama.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora