Víkedovina pana Václava Vlka st. Konina v „konibaru“ na Harfě mi přivolala dávnou vzpomínku.

V mém rodném městě Táboře jsem v dobách hluboké totality občas navštěvoval vyhlášený krám, v kterém se prodával koňský salám. Celý podnik provozovala rodina Čadilů. Tehdy bylo pochopitelně nemyslitelné, aby byl soukromý, takže spadal pod Jihočeský průmysl masný.

Pokud si vzpomínám, tak v době, o které hovořím, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, se v prodejně v Radnické ulici prodával pouze točený koňský salám a krám se otvíral pouze v jednom dni v týdnu, tuším ve středu. Pravděpodobně záleželo i na přísunu surovin, takže bylo vhodné se předem telefonicky ujistit, zda budou mít otevřeno. Jednou jsem do prodejny volal, zda budou následujícího dne prodávat koninu. Telefon zvedl pan Čadil a strašně se rozčílil, že konina je něco jako kravina a oni že nedělají koninu ale koňský salám.

Samotný provoz prodejny a prodej té lahůdky měl své kouzlo. V určený den se před prodejnou vytvořila dlouhá fronta, v které převažovali penzisté. Koňský salám byl tehdy velmi levný a důchody malé. Jistě si pamatujeme, že ve frontách na nedostatkové zboží při delším stání narůstá napětí a nervozita, která může přerůst až v drobné konflikty mezi frontovými bojovníky. Něco takového před Čadilovic krámem vůbec neexistovalo. Mezi lidmi čekajícími na vyhlášenou lahůdku vládla přátelská uvolněná atmosféra, lidé se spolu bavili, vyměňovali si různé recepty na to, jak si koňský salám upravují, a fronta poměrně rychle postupovala kupředu. Paní Čadilová vládnoucí za pultem už totiž měla salám naporcovaný a navážený do dvoukilových balíků, které proti příslušnému obnosu vydávala zákazníkům. V krámě vládla naprostá spravedlnost, každý dostal svá dvě kila a šel. Žádná protekce neexistovala. Paní Čadilová ale kupující upozorňovala: "Běžte ještě jednou, je toho dost." No a kdo chtěl tedy víc, šel si stoupnout na konec rychle postupující fronty a dostal další dvě kila. Prosté a nanejvýš spravedlivé.

Nedávno jsem se setkal s mužem, který se druhdy v Masokombinátu v nedaleké Plané nad Lužnicí učil řezníkem a mimo jiné též občas "stážoval" u Čadilů. S láskou vzpomínal, jak šéf podniku na počátku pracovní doby vždy počastoval učně vydatnou snídaní a když se v pátek rozjížděli do svých domovů, měl pro ně připravenou výslužku, aby nepřijeli dům s prázdnou.

Nedávno jsem náhodou projížděl Táborem a u nádraží jsem nahlédl do jednoho uzenářství. Ke svému velkému překvapení jsem na pultě spatřil točený salám opatřený cedulkou "Čadilův koňský salám". Okamžitě jsem si půl kila koupil. Přátelé, poznal jsem ho. Byl to on!

A nakonec mohu potvrdit, že na internetu je opravdu všechno: Marie Čadilová starší - Jsme alergičtí na slovo konina.