23.8.2016 | Svátek má Sandra






VÍKENDOVINY: Konina v „konibaru“ na Harfě

5.4.2014

Do českého hospodského guláše patřil v minulosti vždycky kus koniny. Koňské maso je takové načervenalé a nasládlé a dá tomu sósu s kvalitní mletou paprikou takovou tu správnou chuť a vůni. I v nejlepších prvorepublikových restauracích - tedy spíš hostincích či hospodách vyhlášených svojí kuchyní - přidávali do guláše vždycky koninu.

Pravý guláš také musí být starý nejméně dva dny. Guláš ráno uvařený a v poledne prodaný je jako sex bez polibků. Nasytí to, ale je to jen taková náhražka skutečného prožitku.

Český guláš, takový ten hustý, by měl být maličko, ale maličičinko připálený. Jen tak přichycený ode dna. A hrnec by měl mít zevnitř po obvodu takový ten usazený rantl ze zatuhlého a mírně přischlého sósu. Ostatně manželky často vaří guláš blbě, protože nejsou s to pochopit základní zásadu pořádného guláše, že na kilo mase musí být kilo cibule! Jak není dost cibule, nemá to tu správnou hustotu, stékavost a vůbec sklovitost.

Gulášů jsou tisíce a každý je originál. Mně chutnával za totáče takzvaný "plzeňský guláš", kde se ke guláši přidávaly kolečka nakrájené čerstvé cibule a trocha majolky na kraj talíře.

Pryč jsou doby třeskutých, povinně dobrovolných oslav 1. májů a obědů v Konibaru na Harfě na začátku šedesátých let, kde stál guláš s knedlíkem + jedna desítka + jedny Lípy celkem 10 korun. Však když jsem jednou dostal v téhle době měsíční výplatu 1200 hrubého, tedy asi tisícovku čistého, sešel se kvůli tomu závodní výbor ROH, zdali nejsem nějak moc dobře placený mládežník, víc, než někteří zasloužilí pracovníci! Tak, tak.

Ovšem ani v nové době není vše růžové. Nebo vlastně někdy je, ani když nechci. Tuhle jsem se cestou moravskými kraji nechal nalákat na černou ceduli opřenou před řeznictvím, na které bylo napsáno, že mají koňské klobásky.

Zaparkoval jsem naleštěný služební vůz mezi dodávky a náklaďáky a vydal se do jídelny za pracujícím lidem. Dám si dršťkovou a teplou klobásu. Koňskou. I s kremžskou hořčicí, budou-li mít.

Dršťková byla z drštek, a tak jsem byl dobře naladěn. Houstičky byly křupavé a posolené. Evidentně nebyly ze supermarketu. Rozhodl jsem se, že si dám té koňské klobásky patnáct deka, ať si užiju, když už nenavštěvuji všechny ty nóbl restaurace, co doporučuje pan Ballík v časopisu Euro. Dám si koninu, abych si taky trochu zalabužničil. Když jsou lahůdkou langusty, škeble a jiné potvory, musí být ušlechtilé zvíře, jakým je kůň, taky vybraná lahůdka.

Zakoupil jsem patnáct deka koniny, kremžskou hořčici měli, a k tomu jsem si dal dvě houstičky. Pán, co stál ve frontě přede mnou a bylo jasný, že to není šofér od žádného jaguáru, spíš to vypadalo na kamion, se stal mým proti…..

A teď nevím co! Když je hráč proti hráči, je to protihráč. Když je jedlík proti jedlíkovi, je to "protijedlík"? To je nějaká blbost! A neopravujte mne, že to byl spolustolovník, my spolu neseděli u stolu, my stáli poctivě v bufáči u bufetovýho vysokýho toho. No vlastně taky stolu. Ale ke stání.

Zakousli jsme se oba. Chuť to nemělo špatnou. To ne. Přiměřeně kořeněné, přiměřeně tuhé, ale celkem voňavé. Barva zdravě červená, slupka křupavá. Ale prostě, nebudu to napínat, prostě bylo to dobrý, ale nebyla to konina. Anebo né úplně konina. Tedy čistá konina. Do téhle uzenky nějaký uličník namíchal vepřové. A ještě asi trochu hovězího.

Pán proti mně stojící žvýkal, koukal na mě, já také žvýkal a povídám: "Dobrý to je, ale není to konina."

Pán přehodil sousto zleva doprava, mlaskl a pravil: "No, ňáká konina tam bude, ale je to šizený!" Zvedl uzenku, kousnul si znovu a podíval se, aby se tak řeklo, na "řez".

"No, načervenalý to je," pravil, "ale není to ta pravá červená barva koniny. To bude přibarvený."

Kousl jsem si do uzenky, hořčici jsem vynechal, abych nepřekryl tu původní chuť, jak radí fajnšmekři, chvíli poválel sousto v ústech a nechal pracovat chuťové pohárky.

"Hm, hm, moc skutečný koniny v tom není!" konstatoval jsem.

" Jo, jo, všechno je to samý klam," pravil filosoficky vzdělaný šofér kamionu. "Tohle dřívávějc …..," nedokončil větu a povídá: "Znáte tu o slavičí paštice?!" a zasmál se.

"Jak starý Khon...," povídám a to už jsme se řehtali oba.

Obsluha pultu se na nás udiveně dívala, když jsme do sebe soukali zbytek uzeniny a housky a smáli se jak dva prdlouši. Ještě když jsme nastupovali do aut, volal na mne seshora z kabiny "… slavičí paštika... cha chá…" a vyrazili jsme.

No a kdo tuhle prvorepublikovou anekdotu zná, může ten další kousek přeskočit..

To jednou potká pan Khon pana Silbersteina a povídá:

"Tak jakpak se maj, pane Khon?"

"Tak tak, nic moc, ale na živobytí to dá," odvětí Khon.

"A voni mají nějakou firmu, že sem tak zvědavej?" nedá se Silbestein.

" Ále, no jó. Vyrábím v ní slavičí paštiku," nakonec odpoví pan Khon.

"Slavičí paštiku? Prosim jich, dyť to musí bejt drahý, komu to prodávaj?"

"No tak, každýmu."

"Každýmu? A kolik to počítaj?"

"No kolik, kolik?! Pět kaček deset deka!"

"Pět korun za deset deka slavičí paštiky? Poslouchaj Khon, to nemůže bejt pravá slavičí paštika!"

"No, abych se přiznal, trochu to míchám."

"Was heist trochu to míchám?!"

"Nó jen tak trochu. Jedna ku jedný!"

"A s čím prosim jich to míchaj?"

"No, s koninou. Jeden slavík, jeden kůň."

Tak dneska, po pravdě řečeno pane Khon, dneska by tohle nešlo. Dneska se pančuje konina. Jen nevím s čím. Se slavíkama to určitě nebude.

No a když jsme si tak popovídali o konině, ještě jednu malou vzpomínku na koninu. A na Francii. Je sice pravda, že největším problémem Francie je to, že v ní žijí Francouzi, jak tvrdí Angličané. A že jinak by to byla bezvadná země. Ovšem ale ti Francouzi….

Pozvání na odborný seminář do Francie mne zavedlo do míst, kam bych se asi nikdy jinak nepodíval. Uprostřed Francie, mírně východně pod Paříží je oblast bez velkých měst a stranou cizineckého ruchu.

Cílem bylo městečko Poitiers, které mi jménem připomínalo onu rozkošnou dámu ze Tří mušketýrů. V městečku byl krásný francouzský zámek a taky fabriky v bývalé vojenské zóně. Když už zónu vojáci nepotřebovali, nastěhovaly se tam různé firmy. Uprostřed lesů tak bylo něco užitečného a neblbli tam jenom ekologické zelené mozky, co u nás střídají v bývalých vojenských oblastech původní vojenské zelené mozky. Takhle bych si představoval využití těch všech vojenských újezdů u nás. Ale to je na jiné vyprávění.

Jedete-li do Francie na kongres a podobně, nemůže to skončit večer jinde než u jídla. Venkovský hotel kousek od města byl plně obsazen, v restauraci víno na stole a už se jen čekalo, až přinesou hlavní chod. Taková malá pauzička na konverzaci. Problém byl jen v tom, že co se týče franštiny, tak já "nemtudom". Tedy "no parle france".

Co se týče jídla, bylo po přípitku, pak aperitivu, pak předkrmu a ještě nějakém malém dlabanci, co nevím, jak jej pojmenovat, asi předkrm číslo 2. A už mělo na stůl přijít to hlavní. Tedy hlavní krmě. Už zdálky to krásně vonělo.

"Co to je?" ptal jsem se svého souseda, co mi byl přidělen coby Francouz výjimečně německy mluvící. Vedle sedící mi šeptem odpovídal, že je to, no jak bych to řekl…

Co ten chlap odzačátku šeptá, myslel jsem si. Sousedem na druhé straně byl nějaký silně postarší muž s bílým knírem a stužkami vyznamenání na saku. Letmo jsem si pamatoval, že to byl nějaký představitel obce. Asi místní starší radní či tak. Asi měl podobný problém jako já.

" Co si to šeptáte?" zařval stařík, evidentně nahluchlý. Aspoň si myslím, že se ptal na tohle.

Můj soused cosi odvětil a ometálovaný dědek zařval v odpověď cosi, z čehož jsem rozuměl jen něco jako "Bošové" a "guerré" a "cheval" a když jsem udělal inteligentně "Héé?", jako o co jde, soused odvedle odvětil, že Pierre, tedy stařičký radní, říká, že Němci za války jedli koně.

Ohradil jsem se, že nejsem Němec, že jsem "de la Tchécoslovaquie". Dědek se na mě po těch slovech z ničeho nic vrhnul, téměř slovansky mne políbil na obě tváře a německy zahlaholil "Češi žerou koně taky!"

A začal vysvětlovat všem kolem francouzsky, že nejsem Němec ale "Tcheque", a pak mi začal celkem plynnou němčinou vykládat, jak za války poznal Čechoslováky a že jsou báječní a jak statečně bojovali, a další Francouzi jako zázrakem najednou rozuměli německy a vůbec nastalo veliké bratření a radování a jakýsi mladík na mne pokřikoval z druhého konce stolu "Zdrávstvuj" a pak se to přineslo, protože číšníci mezitím pokračovali nerušeně v práci. A když přede mne postavili veliký talíř s obrovským biftekem a oblohou, tak se hrdina bitev, protože kdo jiný by mohl mít tolik vyznamenání, zvedl, dramaticky natáhl ruku k talíři a zřetelně pravil: "Das Pferd!"

A po této dramatické vložce jsme se začali všichni cpát, aby nám to nevystydlo. Později večer jsem byl milionkrát poplácán po zádech a vybídnut k přípitku, protože "Tcheque" byli nejen báječní vojáci, co šli taky proti "Bošům", tedy Němcům, ale taky rádi jedí koninu. Což válečný hrdina neustále všem vysvětloval s tolika podrobnostmi válečných koňských hostin, že jsem měl pocit, že Němci měli kliku, že za druhý světový útočili na tancích a ne na koních. Protože ty by jim ona udatná českofrancouzká jednotka hned na začátku sežrala a to by byli Guderian i Rommel namydlení. A jejich 7. tanková divize, kdyby byla bývala jela na koních, tak by jim je náš hrdina spolu s československými bojovými přáteli zblajzli. A byla by bývala ta slavná divize skutečně "divizí duchů".

A k ránu už byla atmosféra tak přátelská, že i ti účastníci kongresu, co si původně povídali anglicky, přešli na němčinu, protože, jak mi jeden diskutující vysvětlil, krby v Evropě umí stejně jenom Francouzi a Němci, a navíc ti zatracení Angličani ani nejedí koně. Což ukazuje, co jsou zač. V kuchyni a tak vůbec. Když jsem lehce ovíněn jemně odporoval, že slavná a kdysi krásná Brigitte Bardot prý vydala jakési prohlášení k francouzskému národu, aby nejedl koně, že je to barbarství, pravil elegantní pán cosi vysloveně neslušného o dámě a zakončil to tím, že by ta střelená můra měla jít hrát čarodějnice, to že by jí šlo, a že by měla přestat otravovat slušný Francouze. Který mají rádi koninu.

Ovšem i přes báječnou koňskou žranici, které jsem se zúčastnil, kdysi oblíbená koňská řeznictví ve Franci valem mizí. A konina, donedávna tak oblíbená, je nahrazována všelijakými exotickými masy. A tuhle jsem se dokonce dočetl, že jeden velký americký server zařadil koňské maso spolu s jelity, tatarským biftekem a vepřovými nožičkami mezi nejodpudivější jídla francouzské kuchyně. A pak se Amíci diví, že je Francouzi nemají rádi.

I když tedy většinou na Francii a jejich politiku nadávám, na jídlo nedám dopustit. A protože jsem našel recept, který prý dal lidu k dispozici sám kuchař francouzského velvyslanectví v Praze a je na koninu. Tady ho máte: ….

Éééé totiž nemáte. Ten je v mojí knížce "Kdo rád jí, ať zvedne ruku", kterou si můžete koupit a kde jsou různá povídání a vzpomínání a taky plno báječných receptů.

*************************************************************************************************
Moje knížky fejetonů, které vyšly v novém vydání, si můžete koupit:


Stálo to za hovno a stejně byla sranda, cena 179 Kč, stran 186, cena eknihy 69 Kč:
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/staloto_zahovno
http://www.kosmas.cz/knihy/192246/stalo-to-za-hovno/

Hurááá na chalupu, cena 179 Kč, stran 162, cena eknihy 69 Kč:
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/huraa_na_chalupu
http://www.kosmas.cz/knihy/192248/huraaa-na-chalupu/

Kdo rád jí, ať zvedne ruku, cena 169 Kč, stran 192, ekniha 129 Kč:
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/Kdo_rad_ji
https://www.kosmas.cz/knihy/190703/kdo-rad-ji-at-zvedne-ruku/



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Š. Matyášová
10:14
16.4.2014

J. Roubal
10:02
7.4.2014

J. Lepka
10:25
6.4.2014

J. Zeman 421
23:56
5.4.2014

V. Vlk
21:46
5.4.2014

V. Vaclavik
10:44
6.4.2014

V. Vaclavik
10:50
6.4.2014

V. Prchlík
21:06
5.4.2014

V. Vaclavik
12:13
5.4.2014

V. Vaclavik
12:18
5.4.2014

T. Kohout
10:22
5.4.2014

J. Hlubek
10:07
5.4.2014

P. Vurcfeld
8:05
5.4.2014

P. Maleček
6:59
5.4.2014

J. Vyhnalík
4:28
5.4.2014

J. Vyhnalík
4:57
5.4.2014

J. Vyhnalík
12:17
5.4.2014

J. Vyhnalík
22:00
5.4.2014

počet příspěvků: 24, poslední 16.4.2014 10:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.