Jednou se mě zeptaly děti mé kamarádky, když měly letět prvně letadlem, jestli mohou jít za letu na záchod. Napřed mě napadlo zažertovat, že je to jako s motorákem, kde je napsáno „Ve stanici nelze“, protože veškeré fekálie u našich „moderních“ vlaků padaly na koleje. V současnosti mají snad nové soupravy již nádrže, nevím; možná jsou naše dráhy stále ještě v době kamenné. A tak jsem mladé postrašil, že mohou jít na záchod jenom na letišti, nebo když je letadlo ještě na zemi: „Přeci nechcete riskovat, že někdo půjde po ulici a něco na něj spadne a od holuba to nebude!“

Nevím, jak to bylo za časů dávných, ale od sedmdesátých let, co jsem nastoupil na letiště, z letadel nic nepadalo a nepadá, tedy myslím tím dopravní letadla v dobrém technickém stavu. Když jsem nastoupil k Československým aeroliním, měly v letadlovém parku tupolevy sto čtyřky, „malé tupláky“ TU 124, Avie 14 a IL 18. Technicky nejmodernější letadlo Bristol Britannia OK-MBB končilo a bylo vráceno společnosti Cubana. Všechna tehdejší letadla měla toalety s uzavřeným okruhem, kromě čtrnáctek. To znamená, že pod každou toaletou byla nádrž na fekálie a nad toaletou nádrž na vodu na splachování. Po každém přistání se musely fekálie vypouštět a voda napouštět. Při větších prohlídkách se nádrže desinfikovaly.

Toaletní mísy byly z nerezu a odpad tvořila plechová klapka, která se otevírala vahou a pouze směrem ven. Ta zabraňovala tomu, aby se fekálie nerozlily po toaletě, když se letadlo dostalo do turbulence. Vím, že toto téma je poněkud degutantní, ale lidské - představte si mít to na zádech! Vojenská letadla, která pamatuji, třeba vojenské Avie 14, které vozily parašutisty, měly jenom kýbl se sedátkem, ale stejně na tom bylo třeba AVRO Vulcan. Dost dobře si nedovedu představit osmadvacetihodinový let na Falklandy! To muselo být „maso“. Tam je toaleta tohoto typu umístěna pod kokpitem za sedadlem tuším palubního inženýra.

Úplně nejúžasnější toaleta byla v prvních L 410A, které dostal Slovair. Letadlo to bylo skvělé, nedám na ně dopustit, ale záchod tam byl jak od Járy Cimrmana. Pod mísou byl velký černý pytel, který byl na mísu připevněn pružinou. Vyprazdňování probíhalo tak, že se odmontovala mísa i s pytlem. Celé se to vyneslo ven z letadla a tam se pytel s fekáliemi sejmul. Nevím, jak si ten chudóžnik, co to vymyslel, představoval, že se budou dále fekálie zpracovávat. Po sejmutí pytle následovala nerudovská otázka: kam s ním? Když jsme si stěžovali, že není kam dát plný pytel, továrna nám poslala poněkud nepochopitelný vynález: dvoukolák, který vzdáleně připomínal vozík na párky, co měli kdysi prodavači párků na nádražích. V jedné polovině byla přihrádka na čisté pytlíky, v druhé polovině byl prostor na plné pytle. Kam s nimi potom, to už nikdo neřešil. Přiznám se, že jsme nenápadně vylévali pytle kolem bývalé stojánky 4A. Nebylo jiné cesty. Nakonec to vyřešil náš vedoucí. Jelikož lety čtyři sta desítek byly krátké, nechal vymontovat toalety z letadel a prostor se využíval jako prostor pro náklad. Když byly Turbolety převedeny k ČSA, namontovali jsme do letadla toaletní systém z Jaka 40.

V šedesátých letech Douglasy a Boeingy už měly systém, kde do vody byla přidána chemikálie s poetickým názvem Honey Bee, neboli medová včela. Tato chemikálie kromě toho, že desinfikuje systém, ještě chemicky fekálie rozkládá. Voda přes filtry v systému cirkuluje, takže stačí vypustit toalety jednou za den. Všechny tyto systémy měly nádrže přímo pod mísou.

Mám dojem, že vakuové toalety přinesl Airbus. V tomto systému je jenom jedna centrální nádrž. Po spláchnutí, kdy se do mísy vstříkne pod tlakem jenom deci vody, odsaje vakuové čerpadlo obsah mísy. Tady bych se zastavil. Vakuové čerpadlo pracuje do výšky, kdy mašina začne přetlakovat; pak se podtlak vytváří rozdílem tlaků v letadle a mimo letadlo. Ale vše prochází vývojem a slepými uličkami. Tomu se nevyhnulo ani toto zařízení. Myslím, že se to stalo na Boeingu 767. Na záchod šla poněkud korpulentní dáma a napadlo ji, že si spláchne, ještě když seděla na míse. S tím výrobce nepočítal a dámu to přisálo k míse. Chvilku trvalo, než se tlaky vyrovnaly a baba mohla vstát. Byl z toho samozřejmě malér a soud. Aby se to nemohlo opakovat, tak mezi sedátkem a mísou je malá škvíra vyložená tvrdým plastem, aby nedošlo k uzavření tohoto prostoru. Moderní mísy mají teflonový nepřilnavý povrch. Systém je to poněkud složitý a rád se ucpává. Zejména dámské hygienické pomůcky vhozené do mísy dokáží nadělat spoustu práce. I když je to na všech toaletách napsáno, aby se takové věci vhazovaly pouze do odpadkových košů, zejména letadla, která se vracejí z bývalé země zářných zítřků, s tím mají problémy. A musím říci, že uvolnit dlouhé potrubí od toalety k nádrži je dost hrozná práce a té dotyčné bych docela přál, aby si to zkusila, pak by jistě dala tampón tam, kam patří! Rozebírat odpadní potrubí, které vede ve stropě zavazadlového prostoru, a poté celý zavazadlový prostor čistit od toho, co z něj vyteče, to není zrovna medová práce!

Jednou v osmdesátých letech v Praze nouzově přistála dlouhá DC-8 Alitalia na lince do Tokia. Důvod? Špatně zavřená výpusť přední toalety. Jak letadlo rolovalo po ploše letiště, bylo nám jasné, co se stalo. Pravá strana trupu vypadala jak z aerodynamického tunelu, s tím rozdílem, že aerodynamický tunel k zviditelnění proudění používá vlákna hedvábí a tady to byla modrá voda z toalety. Tento modrý pruh se táhl od přídě letadla kolem křídel až na záď. Kromě toho, že letadlo špatně přetlakovalo, bylo ještě neuvěřitelně špinavé. Kluci z toilet servisu ČSA výpusť správně uzavřeli, pak nastoupili myči a letadlo umyli z toho nejhoršího. Za pár hodin letadlo pokračovalo v letu. Já sám jsem měl problém s tímto uzávěrem u Fokkera 28. Nešel zavřít, ať dělali toiletáři co dělali. Nezbývalo, než si natáhnout dlouhé gumové rukavice a sáhnout do mísy. Uzávěr blokoval vyhozený čínský pas! Pas jsem omyl, dal do igelitového pytlíku a odevzdal pasovákům. Asi se Číňan dost divil, když mu ho ukázali. To se u vakuových toalet stát nemůže.

V letadlech jsou také umývadla a tekoucí voda. Co já pamatuji, vodovodní systém také prošel určitým vývojem. U Tu-134 a Il-62 byla tekoucí voda pouze na toaletách a každá měla svou nádrž. V kuchyních byly pouze várnice, kam se nalévala voda před letem. Stevardky zapínaly ohřev vody po nástupu do letadla. V takové dvaašedesátce bylo těch várnic požehnaně, byly to přeci dálkové mašiny. Ohřev se nevypínal automaticky, takže se stávalo poměrně často, že se kuchyňka změnila na parní lázně! V Tu-134 nebyla pod kuchyňskou výlevkou nádrž, ale kontejner, který zaměstnanci cateringu po přistání vylévali. Aby se nenamáhali běhat s kontejnerem pod letadlo a lít to do kanálu, vylévali to z pravých dveří na plochu. Což o to, v zimě to šlo, člověk musel pouze obcházet jejich auta velkým obloukem, aby nedostal smrdutou sprchu, ale v létě, když bylo horko, to byl humus! Směs piva a džusu se na rozpáleném betonu změnila na kvasící a páchnoucí sajrajt. Stejně tak zapáchala i celá mašina, protože se nikdo nenamáhal nádrže čistit.

Foto: Martin Štěpánek (planes.cz)

Prvním letadlem ve flotile ČSA s centrálním rozvodem vody byl Tupolev Tu-154. Ten měl také odpad z kuchyně sveden do nádrže toalet. V současné flotile je rozvod vody přetlakovaný od motorů nebo u Airbusů od kompresoru. Kromě letadel ATR. Podobné systémy má většina dnešních dopravních letadel.

A kde je voda, může být v zimě led. A tak se v zimě musí voda z letadla vypouštět. V našich letadlech je kolem 160 litrů vody. Na to máme speciální pojízdné nádrže, do kterých se voda vypouští. Pro mne z neznámého důvodu má Airbus A320 tři vypouštěcí otvory, z kterých někdy po otevření vypouštěcího ventilu vytéká voda najednou. To je pak honička, aby se letiště nezměnilo na hřiště pro hokej! Pak se ještě systém musí vyfoukat vzduchem, protože stačí kapička a než se letadlo ráno ohřeje, je bez vody.

Možná, že někteří čtenáři řeknou, že celý tento článek je o ho…. Ano, je. Ale i s tím si musí v civilní letecké dopravě konstruktéři poradit. Je to lidské a patří to k životu.

**********************************************************
Pozvánka na
TRADIČNÍ VÁNOČNÍ SETKÁNÍ S JANEM ČECHEM,
autorem úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce.
Předvánoční rozjímání o letadlech, autech, ale hlavně o životě.

Kdy a kde?
Ve středu 15. prosince 2010 od 18 hodin v hotelu Ostrůvek, Praha 4, Na Ostrůvku 2
Všechny knihy autora budou na místě k dostání za přátelskou cenu.
Mediální partneři: Neviditelný pes, Radio Beat a Planes.cz
**************

Knihy si můžete objednat zde

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora