Vzpomínky a vyprávění pilotů se prý hemží odbornými termíny, které laická veřejnost nevstřebá, a tak by prý bylo dobré, aby někdo sepsal vzpomínky stevardů a stevardek. Když mi to Zuzana řekla, hned jsem si vzpomněl na třicet let starý citát někdejší vedoucí kabiny Mimi Bartoňové: "Už se těším, jak moji vnuci jednou budou křičet: Zavřete tu naší bláznivou bábu do chlívka, už nám zase vypráví, jak točila s dvaašedesátkou Singáč!" No a ten čas, zdá se, nazrál! Já se přihlásil na stevarda v roce 1972 a tehdejší vedoucí stevardů, sídlících tenkrát v bývalé zahraniční výpravně na starém letišti, mi řekl, když jsem vyplnil přihlášku, že mně dají vědět, až bude konkurz. Dodnes mi nikdo nevolal, asi žádný konkurz nebyl, ale tomu se mi nechce věřit, protože většina holek, která se pohybuje dnes na palubě letadel ČSA, se evidentně narodila až po roce 1972 (nebo vypadají výjmečně mladistvě)! Jak jsem již napsal, mám za to, že já jsem přichystán jako záloha, kdyby se nedejbože dostal podnik do krize, tak to písknou a já vykročím se svou mohutnou postavou v čele všech stevardů do boje za příští lepší, něco jako Blanický rytíř, já budu Smíchovský stevard! Jsem připraven!

Vzpomněl jsem si, jak docela nedávno mně jeden člověk říkal, že by mi dal vyšší třídu, ale že nemám dost praxe. Povídám: "Kolik ti je?" "Třicet šest, proč?" "No to jsem dělal už čtyři roky mechanika a ty jsi ještě nebyl na světě! Co tam máš dál?" No a tu třídu mi kupodivu dal. K něčemu ten věk přeci jenom je. Před léty nebožtík kolega Eman Hilgart tvrdil, že dělal mechanika Kašparovi: "No a teď dělám kašpara mechanikům!" To je i můj případ.

Ale zpět k létajícím krasavicím. Mám dojem, že o tomto povolání něco vím. Obě mé partnerky létaly jako stevardky. Jako manžel jsem toto povolání viděl z druhé strany než cestující. Musím říct, že být manželem stevardky vyžaduje maximální toleranci. V osmdesátých létech ČSA létalo kromě Australie do všech částí světa. Čas strávený na palubě letadla je limitován pro létající personál dvanácti hodinami plus dvě hodiny na dolet do nejbližší stanice, pak je předepsán odpočinek. To se muselo dodržovat i za vlády jedné strany, kdy se na předpisy obecně kašlalo. A tak lety do Singapuru přes Bombaj byly na tři týdny: první úsek letěla posádka z Prahy do Bombaje, tam byla týden na hotelu, pak pokračovala do Singapuru, kde byli opět týden a přes Bombaj, kde na cestě zpět se bydlelo týden ve vile, kterou měly aerolinie pronajatou. Možná, že to bylo o něco kratší, ale stejně to znamenalo, že má tehdejší manželka trávila dost času mimo domov. Když se nám narodil syn a ona, když mu byl rok, se vrátila k létání, na mně bylo nakupovat, prát a žehlit, prostě se starat o Honzu. Tak to prostě bylo. Na druhou stranu finanční efekt této práce nebyl zanedbatelný a v době, kdy stále něco nebylo k dostání, byla schopná to přivézt. Stejně tak se létalo do Havany a do New Yorku, kdy se posádky střídaly v Montrealu.

Dlouhé pobyty mimo domov přímo vybízely k nevěře. Co dělat, noci byly dlouhé a vlahé (tím nemyslím -30 v zimě v New Yorku nebo v Montrealu) a náklonost obou pohlaví je stará jako lidstvo samo. Piloti, kteří již tehdy vydělávali slušné peníze, a krásné stevardky. Doma ji čekal moula, který se musel o všechno postarat a byl z toho utahaný a nechodil většinou v nažehlené bílé košili a ve slušivé uniformě. A tak se mnohá manželství po létech rozpadla. Dnes jsou pryč krásné stevardky, pryč jsou pobyty v tropických rájích. Zůstává jen šedá a nejistá realita (někdo tomu říká restrukturalisace, my tomu říkáme pokus-omyl).

V Bombaji se nakupovalo na Bandře. Bylo tam úžasné tržiště, kde prodávali všechno: od vyřezávaného dřeva až po váženou kávu a čaj. Před odletem z Prahy dostaly holky seznam věcí od známých a příbuzných, které musí koupit. Když bylo vedro, tak se nákupu kávy a čaje ujal většinou silný jedinec, tedy stevard. A tak se jednou stalo, že Ondra M. dostal seznam a odjel na Bandru. Nakoupil nejméně deset kilo kafe v sáčcích po dvacti dekách a stejně tak čaje. Bylo vedro, a tak si na cestu domů na vilu vzal tuk-tuk, čili taxi, což byla trojkolka na bázi skútru Lambretta. Řidiči těchto vehiklů jezdili naštěstí pomalu, protože jak známo trojkolka je zvrhák. To nebyl případ řidiče, kterého si stopnul Ondra. Ten jednu zatáčku říznul tak, že se rikša překotila a chudáka Ondru zasypaly káva a čaj, papírové pytlíky nevydržely a všechno se na něj vysypalo. Do toho na něj spadla rajská jablíčka a kečupy. Zkázu dokonaly pytlíky s kari. Když se Ondra vyhrabal z té spouště, vyděšený řidič se začal chechtat na celé kolo: káva, čaj, kečupy, karí a rajská vytvořily takové maskovací barvy, že příslušníci SAS by se za to nemuseli stydět. Protože Ondra měl smysl pro humor, tak když Indové postavili motorku zpět na kola, nasedl a nechal se dovézt na vilu tak, jak byl. Tam způsobil všeobecné veselí, protože v tom vedru se na něj všechno pěkně přilepilo, takže vypadal jako velmi barevné monstrum z nějakého béčkového hororu. Za tu podívanou nemusel Ondra vracet peníze, stálo to za to!