Naším problémem je, že musíme bojovat s jednorožci.

Jednorožci jsou samozřejmě nádherné bytosti připomínající koně s dlouhým spirálovitým rohem na čele. Jedí duhu, ale přežijí bez ní i dlouhá léta, pokud je to nutné. Unesou obrovské množství nákladu a neunaví se. A jejich flatulence voní jako čisté, čerstvé jahody, takže jet za jednorožcem v přívěsu je radost.

Z těchto důvodů jsou jednorožci ideální tažné zvíře, klíč ke zlepšení lidské společnosti a ke sdílení prosperity.

Nyní můžete chtít namítnout, že v tomto argumentu je chyba, protože jednorožci ve skutečnosti neexistují. To by samozřejmě byla zásadní chyba v tvrzení, že jednorožci jsou užiteční, pokud by to byla pravda. Je to pravda?

Samozřejmě, že není. Existence jednorožců se dá snadno dokázat. Zavřete oči. A teď si představte jednorožce. Ten, kterého vidím já, je bílý s oranžovým rohem. Tento jednorožec je obklopen duhami. Vaše představa může vypadat trochu jinak, ale nemůže být debaty o tom, že když řeknu „jednorožec“, odpovídá obrázek ve vaší mysli poměrně dobře obrázku v mojí mysli. Takže jednorožci existují a my máme sdílenou představu o tom, jací jsou.

Problém: Stát je jednorožec

Když se bavím o Státu se svými kolegy na Duke University, netrvá dlouho, než mi dojde, že pro ně – téměř výjimky – je Stát jednorožcem. Pocházím z ekonomické školy veřejné volby, která zdůrazňuje konsekvencialistické argumenty více než přirozená práva, takže ten rozdíl je pro mě velmi důležitý. Moji přátelé obecně nemají rádi politiky, pokládají demokracii za špinavou a nechutnou a protestují proti brutalitě a donucovacím excesům zahraničních válek, války proti drogám a špehování NSA.

Ale jejich řešení je, bez výjimky, rozšířit moc „Státu“. To mně připadá doslova šílené – non-sequitur takových monstrózních proporcí, že jsem měl problém brát ho vážně.

Pak jsem si uvědomil, že chtějí jakéhosi jednorožce. Stát, který má vlastnosti, motivace, znalosti a schopnosti, které mu oni vymyslí. Když jsem si konečně uvědomil, že mluvíme jeden přes druhého, připadal jsem si docel hloupě. Protože v podstatě bylo tohle uvědomění – že lidé, kteří si přejí růst vlády, si představují Stát jiný, než který je možný ve fyzickém světě – byl hlavní argument, který říkají klasičtí liberálové už aspoň 300 let.

Pár příkladů, abych mohl ilustrovat tuto myšlenku.

Edmund Burke pěkně zobrazuje tento jednorožčí omyl. Problémem nejsou špatní lidé nebo systém, který potřebuje reformu. Až přijdou další volby, budeme mít mesiáše! Příští reforma povede do Utopie! Ne. Ne, nebudeme a ne, nepovede.

Marně mi říkáte, že vláda je dobrá a že já nesouhlasím jenom se zneužíváním. Ta věc! Ta věc samotná je zneužívání! Podívej se, můj Pane, modlím se k tobě, na ten velký omyl, na němž je založena všechna umělá legislativní pravomoc. Bylo odpozorováno, že lidé mají neovladatelné touhy, takže bylo nezbytné chránit před násilím, které mohou jeden druhému nabídnout. Jmenovali nad sebou vládce z tohoto důvodu; avšak vystává horší a komplikovanější obtíž, jak se chránit před vládci?

Adam Smith to v Bohatství národů podal takto:

Pranýřovat chci to, jak [...] vůbec vládne a v jakém postavení se proto ocitají její úředníci, nikoli vlastnosti těch, kdož v takovém postavení tak jednali. Jednali tak, jak to přirozeně vyplývalo z jejich postavení, a ti, kdož proti nim spouštěli největší pokřik, byli by pravděpodobně sami nejednali lépe.

Smith v této pasáži mluvil o zaměstnancích Východoindické společnosti. Ale poznatek je obecný: Selhání systému organizace často vyvěrá z motivací, logiky jednání nebo nekonsistencí v tomto systému. Lidé, kteří v tom systému pracují, pravděpodobně jednají stejným způsobem, jakým by jednali jiní lidé, pokud by se v tom systému ocitli. Takže ačkoliv je pravda, že si můžeme představit Stát, který funguje jinak, neexistují skutečné lidské bytosti, kteří v tom systému mohou pracovat a přinést výsledky, které si etatisté umějí představit.

V novější době popsali Ludwig von Mises a F. A. Hayek jednorožčí problém poměrně šikovně. V Epistemologických problémech ekonomie, napsal Mises:

Vzácně se někdo zabývá společenskými problémy, aniž ho k tomu přivedla touha po zavedení reforem. V téměř všech případech už se rozhodl pro definitivní reformy, které chce prosadit, ještě před tím, než začal studovat daný problém. Pouze málokdo má sílu přijmout znalost, že tyto reformy jsou neproveditelné a zachovat se podle toho. Většina lidí se snáze smíří s obětováním svého intelektu než s obětováním svých snů. Nesnesou, že jejich utopie by měly ztroskotat na nezměnitelných nezbytnostech lidské existence. Touží po jiné realitě, odlišné od té, kterou máme na tomto světě... Přejí si být osvobozeni od vesmíru, jehož příkazy neschvalují.

Možná nejznámější a nejvíce devastující verzí „porcování jednorožce“ je Hayekova, který v Osudné domýšlivosti řekl: „Zvláštním úkolem ekonomie je lidem předvést, jak málo ve skutečnosti vědí o tom, co považují za vědomě zkonstruovatelné.“

Mungerův test

V debatách se mi osvědčilo popisovat tento problém jako „jednorožčí problém“ právě proto, že se tím odhalí fatální chyba v etatistických argumentech. Pokud chcete obhajovat používání jednorožců coby motorů pro veřejnou dopravu, je důležité, aby jednorožci skutečně existovali, a neexistovali pouze ve vaší představě. Lidé hned rozumějí, proč by bylo problémem spoléhat se na vymyšlené bytosti v praktické masové dopravě.

Ale nemusí hned vidět, proč „Stát“, který si představují, je jednorožec. Abych jim pomohl, navrhuji něco, co jsem (neskromně) nazval „Mungerovým testem“.

1. Řekni svůj argument, co má podle tebe Stát dělat a co má podle tebe ovládat.
2. Potom jdi zpátky a podívej se na svoje stanovisko. Všude, kde jsi řekl „Stát“, smaž toto slovo a nahraď jej slovy „politici, které skutečně znám, kteří soutěží ve volebních systémech s voliči a lobbistickými skupinami, které skutečně existují“.
3. Pokud pořád věříš svému stanovisku, pak máme něco, o čem se můžeme bavit.

Vede to ke spoustě legrace, to mi věřte. Když někdo řekne: „Stát by měl ovládat stovky tisíc těžce ozbrojených vojáků s autoritou použít tuto donucovací sílu,“ požádejte je, aby vymazali toho jednorožce („Stát“) a místo něj dosadili „Donald Trump“. Jak se vám to líbí teď?

Když někdo řekne: „Stát by měl mít možnost určovat dotace a daně, aby změnil motivace lidí, kteří se rozhodují, jaký zdroj energie využít,“ požádejte je, aby vymazali „Stát“ a nahradili ho slovy „senátoři ze států, jejichž příjem závisí na uhlí, ropě nebo etanolu z kukuřice“. Pořád to zní jako dobrý nápad?

A co třeba: „Stát by měl určovat pravidla, kterými reguluje prodeje vysoce výkonných elektrických automobilů.“ A teď změna: „Poslanci z Michiganu a dalších států, které produkují součástky pro vnitřní spalovací motory by měli mít zodpovědnost regulovat Tesla Motors.“ No, možná ne...

Podle mojí zkušenosti trávíme příliš času bojem s jednorožci našich oponentů. Tedy my říkáme, že jednorožec/Stát sám je zlo a nemůže být zkrocen způsobem, který je konsistentní se svobodou. Samotná myšlenková existence jednorožce je cílem našich argumentů.

Problémem samozřejmě je, že jednorožec, kterého si představují, je moudrý, benevolentní a omnipotentní. Je zbytečné říkat jim, že jejich představy jsou špatné. Dokud trváme na tom, že naši oponenti se mýlí ohledně vlastností „Státu“ – který ani neexistuje, nebo aspoň ne v podobě, v jaké si ho představují – budeme ztrácet pozornost mnohých lidí, kteří s námi sympatizují, ale zajímají je především důsledky.

Abych tedy parafrázoval Hayeka, zvláštním úkolem libertariánského hnutí je přesvědčit lidi, že naši oponenti jsou ti, kdo jsou idealisté, protože věří na jednorožce. Rozumějí velmi málo Státu, o kterém si myslí, že jej umějí vědomě zkonstruovat.

Přeložil Martin Pánek