Vítězství Miloše Zemana v nedávných prezidentských volbách snad ještě více než v roce 2013 generuje zamýšlení nad identitou a motivací jeho voličů. Více patrně proto, že například migrace při Zemanově prvním triumfu prakticky nebyla tématem. Ba ani ten Brusel nebyl u nás tak bit. Nejen v ČR od té doby dávají venkov a menší města o sobě vědět čím dál častěji. V médiích hlavního proudu se už sem tam najde „konstruktivní sebekritik“ uznávající, že i ten venkov a chudší mají v něčem pravdu. Stále to nicméně vypadá, že jde od těchto voličů hlavně o zlomyslnou křeč, kterou je nutné jen ustát, případně si počkat na vymření generace apod. Nejsme ale naopak spíše svědky strhující proměny?

Soumrak bohů

Bývalo ještě před pár léty zvykem politiků povrchně nabádat široké vrstvy obyvatel k politickému angažmá. Kdo nevolí, o nic se nezajímá, nemůže si stěžovat, pamatujete? Dnes už to snad říká jen Miloš Zeman, který horuje dokonce pro volební povinnost. Strany, které v Evropě zastupovaly tradičně lidi s nižším vzděláním, zaměstnance a seniory, konzervativní politologie někdy vykreslovala jako ty, co „jen reagují“. Tím se myslelo, že socialisté nejsou kreativními tvůrci společenského systému, jen čekají na to, co vyprodukuje, aby to rozdali. Že z Ústavy je zajímá hlavně to, aby poskytovala sociální práva a vytvářela nároky. Bylo na tom mnoho pravdy a pro vládnoucí to bylo pochopitelně velice pohodlné. S tím je ale amen.

Příklad? Prakticky všechny tzv. protiimigrační, případně krajně pravicové strany v Evropě mají celistvou státotvornou, totiž národní vizi. Uvažují „evropsky“, umí definovat výhody a nevýhody EU, občanská práva a povinnosti, požadují všeobecné referendum nejen pro otázky migrace a EU. Nebojí se vyšlápnout si na tzv. nezávislé instituce, ať už jde o veřejnoprávní média, nebo třeba o aktivistické ústavní soudnictví. Obvykle dokáží velice trefně pojmenovat zjevné dysfunkce zákonů domácích i závazků jejich zemí vůči zahraničí, demaskují ohromný politický prostor, který po generace levici, zaměřenou zejména na materiálno, příliš nezajímal. Považovat to za tragédii, nebo vzpouru proti bohům, není na místě, naopak.

Je divu, že řekl dost?

A čím to, že se obyčejný člověk tolik změnil? V porevolučním období měl dost svých starostí. Nezaměstnanost mimo velká města, zejména v severních Čechách a na severní Moravě, byla (a někde i dnes zůstává) dlouho citelným problémem. Půda zemědělských družstev se vracela soukromým zemědělcům, někomu se na trhu dařilo, jiným ne. Hodně mladých odešlo do Prahy nebo dokonce do ciziny. O většinu obyčejných lidí se ale nakonec svým způsobem postaral stát: nalákal do regionů velké korporátní montovny, vytvořil spoustu nových míst ve veřejné správě a v neziskovkách, zemědělcům zprostředkoval utěšené dotační přežívání a la EU. Důchody a mzdy zejména v poslední době utěšeně rostly.

Jak známo nejpozději od Marxe, potřebám duchovním se může věnovat jen dělník nasycený. Jenže o to v našem případě zjevně nejde. Obyčejný člověk do politiky úspěšně nevstoupil proto, že se mu chce z nudy tvořit naše společné blaho, nýbrž proto, že se bojí. O práci a o rodinu. Nahnat strach mu bohatě stačilo běžné zpravodajství České televize, nepotřeboval číst „štvavé“ servery, tím méně ochranu ministerstva vnitra před nimi. Bojí se hlavně muslimské imigrace do Evropy a terorismu, zániku vlastní civilizace. Ale něco s ním zjevně dělají i takové fenomény jako dva tatínkové, sešněrování slovníku politickou korektností, každodenní setkávání se s absurditami a křivdami evropské legislativy. Nesmí mít rád Rusko apod.

To všechno a mnohem víc mu za těch skoro třicet let od listopadu - vedle řady věcí dobrých - zajistili jeho vzdělaní, mladší a v průměru bohatší spoluobčané z velkých měst celé Evropy, kteří se přeci nesníží k tomu, aby jednali instinktivně. Nějakým kouzlem v řadě případů určitě ti samí, co kdysi z venkova odešli za lepším. Je divu, že při pohledu na apokalyptické scény teroru a exodu řekl obyčejný člověk dost? Zbývá mu vlastně něco jiného než vstát a sám vymyslet stát? Nemělo by to být hodno obdivu? Není štěstím, že se jedna část společnosti takříkajíc přestává „vézt“ na ryze materiální vlně a snaží se navzdory vzájemné nevraživosti s elitami vytvořit tvůrčí politický celek? Není to v pravém smyslu ono sjednocování, po kterém se tolik volá?